Steve Davis

Povaha:

První co si na Stevovi určitě všimnete je to, že si ze všeho pořád utahuje a snaží se jakýmkoliv způsobem pobavit lidi kolem sebe, dá se říct, že je to jeho smysl života a naplňuje ho to. Kromě jeho pokusů o žertíky je také v jistých ohledech ochotný a občas je i milý. Problém u něj nastává v momentě, když nerozeznáte, jestli si dělá srandu, nebo ne. To se pak lidí často uráží, nebo jsou dotčeni tím jak mění nálady a je z ničeho nic zlý, ale to většinou patří k nepovedenému vtipu.
K těmto vlastnostem se ale připojuje výbušnost a pokud je naštvaný, i agresivita a bezohlednost. Dá se říci, že je jako voda a oheň, když je klidný, je to v pořádku, když se naštve, je s ním k nevydržení a bývá náladový.
Paličatost je také jedna z jeho „ctností“, řekněme že velice problematická. Paličatost mu ale napomáhá ke ctnosti, na které si snaží zakládat. Drží své slovo, pokud to jde, nevyzrazuje tajemství a snaží se nebýt pokrytecký, ale to mu občas dělá problémy…

Záliby a obliby:

Steve má rád veselé lidi, kteří nejsou upjatí a vážní, s takovými se dá nejlépe vyjít a je s nimi zábava. Když jde o ženy, dává přednost kamarádkám, které se chovají trochu ztřeštěně, někdy až dětinsky, co se týče vztahu, upřednostňuje ženy se silnou osobností, které by dokázali zkrotit jeho bujarou povahu a čím je žena nebezpečnější, tím lepší.
Co se týče mužských kamarádů Steva, tak ti musí mít nervy z ocele. Steve se většinou řídí ostatními, ale když už má svůj názor, tak si ho prosadí za každou cenu, i kdyby měl použít krapet toho násilí. U kamarádů mu nedělá problém je trochu silněji chytit a trochu s nima zacloumat, někdy je to třeba, aby se jim v hlavě rozsvítilo, ale není to žádný násilník a kamaráda by nikdy neuhodil… alespoň ne plnou silou.
To byli obliby týkající se lidí, co se týče činností, tak má zálibu v bojových sportech, to předně a v posilování. Kromě těchto dvou věcí snad vykonává jen potřeby člověka a baví se s kamarády.
Není barva, která by se mu nelíbila, podle něj každá barva na něčem vypadá hezky, jen ji třeba zrovna vidí někde, kam se nehodí. Jsou ale barvy, které zásadně nenosí a absolutní TABU, je pro něj růžová. Tu radši přenechá děvčatům, na kterých vypadá hezky. Nejčastější barvy jsou u něj ale černá, bílá a červená. Pak občas tmavě modrá, nebo tyrkysová a šedá.
A teď ta nejlepší věc ze všech… oblíbené jídlo. Steve miluje maso, miluje hovězí steaky a kdyby mohl, nejedl by nic jiného. Co se týče pití, nemá nic oblíbeného, ale má rád minerálky, ochucený i neochucený, čaje, pije i kávu, je toho dost.


To by byl dlouhý seznam, ale zdůraznit je potřeba to, že nesnáší arogantní lidi a když si dovolí až příliš, nemá zábrany v tom jim vyrazit pár zubů, aby jim trochu snížil ego. Další typ lidí které nesnáší jsou agresoři, neboli ti co šikanují ostatní, povyšují se nad slabší nebo se slabším posmívají. Jsou určité meze, které je ochoten tolerovat a meze, které nikdo nesmí překročit, ani jeho přátele ne.
Nemusí lidi, co moc pijou alkohol, nebo jsou závislý na drogách, těm se snaží vyhnout.
Nemá rád brokolici, květák a kapustu, alkohol už taky zavrhnul a drogy neužívá.

Životopis:

V jednom obyčejném státě, v obyčejném městě a ještě obyčejnějším domě, prožívá obyčejná rodina, neobyčejný den. Je to právě devět měsíců od té doby, co si Peter a Jane Davisovi rozhodli pořídit děťátko a právě dnes byl termín, kdy mělo přijít na svět.
Jistě že se děti nerodí přesně na hodiny, ale i přes to byla rodina plná očekávání, maminku Jane všichni obskakovali a pomáhali jí jak jen mohli.
Tatínek Peter právě jednou rukou držel telefon a mluvil se svojí maminkou, která ho neúnavně zasypávala otázkami a radami, co má jak dělat a druhou rukou žehlil prádlo. Jeho tchýně, maminka Jane připravovala oběd, dušenou kapustu… možná proto ji Steve v budoucnosti bude k smrti nesnášet, kdo ví? Tchán dostal nejzodpovědnější úkol ze všech… zahřívat křeslo a popíjet pivo. Byl to více méně alkoholik, líný povaleč a budižkničema… možná proto Steve bude nesnášet alkoholiky. Strýc Bob vysával a tetička Marrie utírala prach. Všechno muselo být jak ze škatulky a toto se tu dělo každý den, aby Jane byla v dokonale čistém prostředí.
Jenže utekl týden… potom druhý a miminku se pořád nechtělo na svět. Všichni z toho byli velice nervózní a doktoři rozhodli, že dítě porodí císařským řezem, aby maminka zbytečně netrpěla, protože dítě už vážilo čtyři kila a nějaké drobné.
Všechno se to tedy začalo balit, vzali se tašky, které tam byli připravené asi už měsíc, Jane naložili do auta a pak celá rodina vyrazila do nemocnice. Tam Jane zkusili psychicky připravit na nastávající operaci a když si ji doktoři odvedli, zůstali v čekárně před operačním sálem.

Jane byla vystrašená, když jí vezli širokou osvětlenou uličkou, tiskla si k sobě tašku s osobními věcmi a rozhlížela se na všechny strany. Doktoři se jí snažili uklidňovat a nějak jí povzbudit, ale to nebylo moc platné. Dovezli jí do komory, kde jí připravili na operaci a potom jí dali na operační stůl a uspali.
A pak začala operace. Všechno vypadalo v naprostém pořádku, maminka měla všechny životní funkce v normách a právě začali vyndavat miminko… Jenže když malý Steve poprvé spatřil svět, doktoři zjistili, že se narodil s vykloubenou ručičkou, která byla v nepřirozené poloze a svaly na ní špatně narostli. Dítě také neplakalo a zjistili, že nedýchá, ale naštěstí to byl jen vyražený dech, po chvilce se to zpravilo a dítě se poprvé nadechlo a začalo hlasitě brečet…

Malému Stevovi ještě zjistili žloutenku, takže musel do inkubátoru. Navíc měl zafixovanou ručičku, kterou mu museli operativně zpravit, aby s ní v budoucnu neměl problémy, ale pořád byla šance, že budou svaly růst špatně a bude mít trochu omezený pohyb.
Maminka byla v pořádku, jen dost vyčerpaná a trochu vylekaná správami o svém novorozeném synovi., ale příbuzní se kolem ní seběhli tak rychle že neměla čas si s tím lámat hlavu, protože jí zahrnuli svojí „péčí“ a otázkami. Bylo to pro ni velice unavující, stresující a vyčerpávající a byla nesmírně ráda, když všichni odešli a přes noc u ní zůstal jen její manžel Peter…

V nemocnici si Jane kuli malému Stevovi pobyla ještě jeden dlouhý měsíc, dokud se nezpravila jeho žloutenka. Nejhorší byli první dva týdny, poté si už Jane v nemocnici celkem zvykla a taky nabrala síly, takže to vše snášela lépe.
Když přijeli domů, bylo tam velké pozdvižení. Oslava na návrat maminky a příchod nového děťátka trvala asi tři dny. U nich v domě na víkend přespalo mnoho příbuzných a tak nebyla nouze o zábavu… hlavně když se Janin otec nalil.


O Steva bylo postaráno, jak nejlépe být mohlo. Maminka Jane se vším radila a pomáhala jí a Peter vydělával dost na to, aby Steve měl všechno co potřebuje. Zahrnovali ho mateřskou láskou a vším co potřeboval… jen brokolici od babičky si mohli odpustit.
Maminka s ním byla doma do jeho tří let. Steve byl celkem nadané dítko, začal brzy mluvit a chodit a hlavně schovával věci po baráku, jako když si pes chodí zahrabávat své poklady na zahradu. Jednou bylo zle, když někde vyštrachal maminčinu kabelku a zašantročil jí peněženku s doklady a kartami, nebo když tatínkovi schoval klíče od auta. Proto si všichni oddychli, když ho poslali ve třech letech do školky.
To byl pro Steva nový objekt pro jeho lumpárny. Mezi děti zapadl bez problému, protože měl velkou fantazii a jeho hry „na průzkumníky“, nebo „hledače pokemonů“ byli vždycky nejlepší.
Paní učitelky ale ze Steva jen trnuli hrůzou… Dycky při hře vymyslel nějakou nebezpečnou činnost, jako například držení se nohama na prolézačce hlavou dolů, nebo skákání ze skluzavky dolů, místo toho, aby z ní jezdili. Vyskakování z houpaček bylo na denním pořádku a Stevovi protesty v jídelně kuli brokolici, kapustě a květáku byli také samozřejmostí. Nezbedný Steve navíc nikdy nechtěl spát po obědě a tak vymýšleli s kluky lumpárny a schovávali se učitelkám.
Rodičům chodilo na jeho chování spoustu stížností, chudáci nevěděli, co si s takovým hyperaktivním dítkem počít… Když ale byl čas jít do školy, vysvitla nová naděje!

Ve školách totiž byli družiny, kde děti mohli být po škole, když byli jejich rodiče dlouho v práci a v družinách měli spoustu aktivit, hrál se tam fotbal, vybíjená, míčové hry a tak podobně. Steve měl ale jinou zábavu. Tenkrát měl totiž oblíbenou hru Městečko Palermo a to se v družině hrálo v jednom kuse. Byla to sedavá hra, takže když Steve přišel z družiny domů, vybíjel si energii tam svým zlobením.
Bylo to s ním doma k nevydržení, měl sice ve škole spoustu kamarádů, ale ti bydleli daleko, takže s nimi ven nechodil a stýkal se s nimi jen ve škole a nebo v družině.
Pátou třídou, se ale vše změnilo. Vyhlídnul si totiž zájmový kroužek a tím bylo karate. Chtěl dělat nějaký bojový sport, úplně nejvíce box, jako jeho oblíbenec z televize Rocky, ale pro jeho věkovou kategorii byl přístupný bojový sport pouze karate. Šlo mu to náramně, prokázal veliký talent a díky tomu že byl kamarádský si tam našel rychle přátele, kteří byli z blízkého okolí a s kterými pak chodil i ven a tak jeho rodičům nastalo klidné období.
Steve nebyl jeden z těch, kteří si musí něco dokazovat, protože jsou silnější, nebo lepší, ale neměl rád lidi, co se nad něj povyšovali, nebo si na něj vyskakovali a často to pak končilo problémem a schůzkou s ředitelem. Nejvíce problémů měl ale kuli tomu, když se zastával slabších. Na škole bylo hodně zakomplexovaných lidí, co si potřebovali zvyšovat své ego na slabších, mezi Stevovi oblíbené činnosti patřilo jim to ego srážet. Bylo to vlastně to samé, co dělali oni, ale on se vždy vymluvil na to, že jen chrání ty slabé.


Devítkou prošel celkem bez potíží, bylo mu patnáct, čekala ho nová škola a to znamenalo nové možnosti. Přestal chodit na karate a vyměnil ho za nový trend, MMA. Kombinace boje ve stoje, v klinči a na zemi mu přišla prostě geniální. Bylo tam všechno, údery, kopy, přehozy, škrcení, páčení, lámání a nejrůznější kombinace a techniky.
Na nové škole se díky tomu dostal do party lidí, kteří dělali bojové sporty, rozuměl si s nima a trávil s nimi dost času. Sice žádný z nich nedělal MMA, jako Steve, ale i tak ho mezi sebe přijali. Jenže jak se dostal do skupiny lidí s stejnými zájmy, chtěl co nejvíce zapadat. Ani si to neuvědomil a ztratil některé své zásady… Tihle fighteři, ke kterým Steve patřil dělali na škole celkem dost velký rozruch a tentokrát to byli právě oni a Steve, kdo byli agresory a utlačovali slabší.
Jednoho dne, když se on a jeho banda dožadovali venku respektu od nějakých druháků z jejich školy se to trochu zvrtlo a ty kluky ze školy začali surově bít… nebylo to nic jiného než odporné násilné šikanování… Jenže ten den šel kolem zrovna Stevův trenér MMA. Naběhl tam a jemu i jeho partičce uštědřil bolestivou lekci. Ostatní nechal utýct, ale Steva si tam podržel a odvedl ho s sebou domů. Tam ho posadil kuchyni na židli, udělal mu čaj a začal mu promlouvat do duše…


…Steve hltal jeho slova, jako když žízniví pije vodu na poušti. Najednou jakoby se mu otevřeli oči a on si uvědomil, co dělal a jak byl slepý. Bylo to jako kdyby právě pochopil význam všeho a byl si jistý tím co teď má a bude dělat.
Ještě několik hodin seděl u trénéra a povídali si dlouho do noci, samozřejmě že dal vědět rodičům kde je a kdy se vrátí. Maminka o něj měla strach, takže jí musel dát k telefonu trenéra.
Když šel druhý den do školy, přidal se ke kamarádům, jako obvykle, ale když si chtěli došlápnout na prváka, co šel po chodbě a nepozdravil, jednoho chytil a hodil s ním o zem. Proběhla tam hádka, chvilku na sebe křičeli a pak došlo na rány. Tentokrát to neskončilo u ředitele, ale v nemocnici, kde se sešli všichni na jednotce intenzivní péče. Steve na tom byl pochopitelně nejhůř, měl přelomenou dolní čelist, polámaná žebra, neuvěřitelně potlučený obličej, zlomenou stehenní kost a otřes mozku.
Všichni jeho bývalí kamarádi měli přeražené čelisti, to bylo hned po prvních několika ranách které Steve rozdal než se na něj sesypali. Jeden pak měl zlomenou nohu v koleni, druhý vykloubený loket, třetí měl otřes mozku a poslední vyvázl celkem snadno, protože zůstal poslední na nohou a Steve ho pak jen přiškrtil, ale kuli zranění hlavy musel taky zůstat na JIP, jako všichni ostatní.
Poté, co je všechny pustili z nemocnice se ve škole všechno změnilo. Už se nikdo nebál chodit po chodbách a nikdo si tam na nikoho nedovoloval, Steve se s „kamarády“ přestal bavit a všichni dostali podmínečné vyloučení a mohli být rádi, že je nevyrazili.

Už není dítě, je čas jít

Hned co Stevovi srostla zlomená kost se vrátil k tréninku MMA, i když z toho jeho rodiče neměli moc velkou radost, ale vykompenzoval to několika vyhranými turnaji a také úspěšně dokončenou maturitou. Teď přišel čas, kdy Steve měl uplatnit svoji bujnou fantazii, kterou si z dětství uchoval do současnosti. Maturitu měl sice z technického oboru a pracoval ve fabrice, ale jeho vášní bylo psaní příběhů, které si jen tak zapisoval do notebooku a nikomu je nikdy neukazoval. Měl ale v plánu zkusit pár jeho děl publikovat. Sice nevěděl, co na to řeknou jeho „spolubjovníci“ z klece, ale zase tolik mu na tom nezáleželo, spíš se bál, že se jeho příběhy neuchytí a nebudou čtenáře bavit.
Celé noci profantazíroval ve svých snech a představách a snažil se přijít na nějaké zajímavé téma, na trhák, na něco, co lidi zaujme a osloví je. Až jednou…
Ze sna ho vytrhla ohromná záře, jako by naproti němu jel vlak, ale potom světlo zmizelo. Zmateně se postavil a začal se rozhlížet kolem. Zjistil že není u sebe doma, postel na které spal zmizela beze-stopy a předním se tyčila silueta něčeho obrovského.
Steve udělal několik váhavých kroků kupředu, bál se neznámého ve tmě, neviděl téměř nic… až mu na mysl přišla dvě slova. Nevěděl jak se mu v hlavě vzala, ani co znamenají, ale vyslovil je. „Glaz Tigra“. Zorničky se mu zvětšili do velkých černých koleček, jeho barva očí se změnila na jasně svítivě modrou a Stevovi se projasnil pohled. Uviděl obrovskou loď… jestli se to tak dalo nazvat, spíše nebeské plavidlo, jakoby z minulosti. Byl schopen si přiblížit pohled a prohlédnout si detaily lodě zvenčí, její zdobení, palubu a plachty. Když si to vše prohlédl, stáhl pohled a opět uviděl jen temnou siluetu. Přešel blíž k lodi a když jí obešel, narazil na provazoví žebřík. Na nic nečekal a nastoupil na palubu.


Stevova schopnost je proměňovat se ve zvířata, nebo alespoň některé části svého těla. V budoucnu budu svoji ruku moct proměnit více méně třeba na packu, v tom smyslu že ruka bude mít původní tvar, ale bude silnější, pokrytá srstí a bude mít drápy, nebo se budu moci kompletně proměnit na dané zvíře. Popíšu jeho první techniku, Glaz Tigra.

Glaz Tigra, stupeň I: Uživatel promění své oči na oči tygra. Zorničky se mu zúží, protáhnou a zešpičatí, pokud se kouká tímto pohledem do světla, pokud do tmy, zorničky se zakulatí a roztáhnou. Barva duhovky je vždy jasně svítivě modrá. Steve je schopen s tímto zrakem vidět ve tmě a vidí s ním zhruba třikrát lépe než člověk a také třikrát dál.
Chvilku trvá, než si oči převyknou z tmy na světlo a naopak a také dost špatně snášejí silné světlo mířené přímo do nich.
Technika se aktivuje většinou nečekaně a není možné ji nějak ovládnout, je to spíš něco jako instinkt.

Skvělé! Vítej ve hře a jsem opravdu ráda, že tě mám u sebe na lodi xD