Eserath

Předmět: Eserath Sun Jun 03, 2012 8:31 am

Jméno:
Celým jménem Eserath Crisias Rêveur. Nejčastěji však používá své první jméno, jelikož mu přijde nejhezčí a navíc je i jeho prvním jménem. Čas od času použije i svá další jména, ale to pouze v případech nouze. Často se taktéž podepisuje značně zdobeným písmenem E. Jména mají mnoho podob a významů, proto je lépe volit jen jedno a s tím se sžít.

Vzhled:
Vysoký, již z dálky respekt budící mladík, který se dá charakterizovat jediným, dlouhými rovnými bílými vlasy. Jeho vlasy jsou jeho ctností, jelikož o ně velmi dbá a díky tomu snad dokáže působit i jakousi elegancí. Jeho pohled je velmi výrazný a to vše podtrhují smaragdově zelené oči mandlového tvaru, které toho leckdy vidí více, než by se očekávalo. Obličej je velmi jemný a má spíše protáhlý obličej, takový havraní typ, dalo by se říci. V davu jasně vyčnívající osoba, která padne do oka i slepému.
Jeho chování je velmi mírné, jeho jemná gesta a řeč těla prozrazují o jeho náladě mnohé. Prazvláštní je i volba oblečení, jelikož volí dlouhé kožené kabáty s nadmíru velkým výstřihem, zpod kterého vykukuje jeho vybledlá kůže. Zaujmout může i volbou podivných "kozačkovitých" kožených bot se středně dlouhým podpatkem. To vše doplňuje náhrdelníky, které vypadají velmi starodávně a vzácně.

Charakter
Už od pohledu vypadá jako inteligentní a moudrý. Takovým se ve skutečnosti snaží i být, ale k takovýmto schopnostem potřebuje jediné, mnoho zkušeností. Tváří se velmi tajemně a zamyšleně, tím si však od okolního světa drží jakýsi odstup a udržuje si tak svou vlastní zdravou mysl. Jestli si říkáte, že takovýto člověk, který budí pozornost na každém rohu je i velmi upovídaný, jste na omylu. Vše, co se od Eseratha můžete dovědět, z něj musíte dlouhou dobu páčit, jelikož vše, co si myslí, nechává tam, kde to nikomu neublíží, ve své hlavě. Co se týká chování všeobecně je spíše tichý společník a čas od času pronese záhadnou větu, jakýsi jinotaj, kterým chce sdělit svůj názor okolí. Ač může působit jako kus ledu, pokud jej dokáže něco rozohnit, dostávají se na povrch emoce a těch je plný. Pokud jej tedy opravdu rozzuříte, mějte se na dobrém pozoru. Takto se však nechová rád, ale jen tehdy, je-li k tomu opravdu vyprovokován. Sám je spíše samotář, který však nepohrdne společníkem.

Schopnosti:
Notitia (Latinsky) - Čtení informací (Po dotyku s předmětem, bytostí zná jeho minulost)
V Eserathově rodné zemi se říká, že vše se odvíjí od minulosti. A toto se potvrdilo i Eserathovi, jelikož jeho schopnosti vycházejí z minulosti, je (bude) schopen pouhým dotykem zjistit minulost předmětu či živé osoby, dokáže vidět a vcítit se do toho, co se stalo již dávnou minulostí. Co odvály proudy času. Pro Eseratha to ovšem nejsou jen pouhé vzpomínky, protože on v nich vidí střípky, střípky těch, kterých se minulost týká a neříká se jen tak, že minulost je odrazem naší budoucnosti.

Životopis:

Další kapka modré krve
Píše se konec osmnáctého století a svět jako takový ještě ovládají královské rody. A právě jeden z mnoha takových rodů čeká překvapení. Christia Antoinet Rêveur ve svém lůně nosila svého potomka dlouhou dobu, blížil se ten den. Den, který celý zámek očekával. Měl se narodit malý následovník trůnu, prvorozená dcera, která měla po své matce a otci vládnout tomuto panství. A ve čtvrtek, přesně o poledni to začalo. Mladou matku chytily porodní bolesti, nebylo na co čekat. Přiběhly porodní báby a okamžitě spěchaly i se šlechtičnou do dlouhou dobu připravovaného pokoje. Dítě se dralo na svět. Toho dne se setmělo až příliš rychle. Pouze světla vyzařovala světlo do tmy a výkřiky bolesti trhaly ušní bubínky, porod byl až příliš pro slabé tělíčko mladičké matky. Její dítě z ní doslova rvalo život. Ale po několika hodinách mučení a bolesti se podařilo dostat dítě z matčiného lůna. Avšak, jaké bylo překvapení, když místo plánované holčičky sevřela ve své náruči maličkého zelenookého chlapečka. Čerstvý otec nemohl být šťastnější a vyčerpaná matka usnula s dítětem na hrudi. Nechali je spolu, mladého sira a jeho sličnou matku. Ani nevěděl, jaké štěstí měl, narodit se do takového rodu, do jakého se právě narodil. Rodina Rêveur byla velmi ctěná šlechtická krev na jihu Francie, své jméno si nezískali penězi, jako ostatní rody, jejich jméno jim zajistily jejich mistrovské schopnosti se zbraněmi, od seker až po kordy. A přesně takovýto osud čekal malého Crisiase, cesta dřiny, potu a radosti z vítězství, musel totiž dělat rodině čest a jít ve stopách svých předků. Ovšem to jej čekalo až za mnoho let, sotva se dostal na svět. Do svých desíti let jej bude matka, služebné i mladičké slečny jen obletovat a budou dělat vše, co mu na očích uvidí. Alespoň tak to mělo být.

Dřina, pot a nevděk
Čas plynul. A s ním i to dobré, co mladého Crisiase těšilo. Maličké radosti, díky kterým byl život kouzelný, veselý a hravý. Služebné jej měly rády, byl to bystrý mladý klučina, který vždy řekl nějakou hloupost. Sám ji nerozuměl, ale ostatní se mohli smíchy potrhat. Zdědil i otcovy sněhobílé vlasy. Nebylo pochyb o tom, že je to následovník trůnu. Proto se nesmělo dlouho otálet. Mladičký a hravý duch, díky kterého Crisiase všichni milovali, měl být v několika dalších letech roztrhán na kusy a nahrazen ocelovou vůlí, hrdostí a nelítostným instinktem, který uspokojí pouze jediné, moc. Přesně v den Crisiasových desátých narozenin jej otec vzal do zbrojnice a řekl mu, aby si vybral zbraň, která ho bude v dalších letech charakterizovat. Jediné, co malému klučinovi padlo do oka, byl bič. Otec se rozesmál a vysvětlil mu, že tato zbraň je pro ženy, odbýt se však nenechal, bič si vybral jako svou zbraň a té se hodlal držet. O týden později vše začalo. Brutální fyzický výcvik a přeměna chlapce v muže. V následujících osmi letech měl být maličký hoch proměněn v nelítostného rytíře. Muže, který nezná slitování, který chrání svůj rod a nebojí se jít do války. Ovšem učte něco takového malého klučinu. Základní myšlenku toho všeho chápal, ale nešlo mu na rozum, proč se vše řeší válkou. Proč se raději nedomluvit, nebo v horším případě nevzdat. To jeho otce vždy dokázalo rozžhavit do běla a následoval výprask, protože prohra se v tomto rodu nebrala jako řešení. Mladičký sir měl sice všeho plno, ale chybělo mu to, co mu žádné peníze nedají. Láska... Matka o něj pečovala, už dávno ale poznal, že to láska není. Bylo to jakési pouto, to ano, ale bylo to něco, co je spojovalo pouze z fyzického hlediska. On byl z její krve, to ale bylo vše. A otec? Ten pověřil ty nejpřísnější bojovníky, aby zlomily chlapcovu nevinnost a učili z něj to, co požadoval. Avšak nic takového se stát nemělo. Crisias se sice snažil, to ano, ale jako malinkému chlapci mu šlehání bičem opravdu moc nešlo. A za neúspěchy následovaly tresty... Hladovka, výprask, noc bez spánku... Praktiky byly různé, výsledek však vždy stejný, neúspěch a trest... Crisias rok po roku nabíral na síle a jeho schopnosti se lepšily, jeho postoj k rodině a především k otci však braly za své. Našel si své útočiště, místo, kde na něj nikdo nemohl, kde mohl být sám sebou... Svou fantazii. Tam se schovával, když zrovna nemusel šlehat bičem na něčí povel, dělat kliky nebo zvedat těžké kameny. Bič ho začal charakterizovat, stejně jako jeho dlouhé bílé vlasy. Byli si velmi podobní, stejně tak jako bič, i jemu stačilo jedno slovo a výraz v obličeji otce byl stejný, jako by ho šlehl bičem. Pomocí knih jeho inteligence rostla a rostla, jeho tělo sílilo, jeho schopnosti se lepšily, ale to pro co se nechával tolik mučit, se nedostavilo. Nečekala ho žádná pochvala, žádná úcta, žádná láska... Jediné, čeho se kdy dočkal, byl nevděk a ještě těžší podmínky...

Nové století, konec šlechticům!
Mezi rodinnými rozbroji však došlo k něčemu dalšímu, něčemu nezadržitelnému a tím byla modernizace. Na počátku devatenáctého století se začala objevovat nová technika, přístroje, které ulehčovaly práci. Ekonomická situace se úplně změnila a šlechtici začali být přebyteční. Buď jen pochlebovali hlavě státu, nebo si pěkně hrabali majetek. To ale nebyl případ Crisiova rodu. Vysvětlete to však ostatním tisícům občanů, vesničanů a podobných hokinářů. Tato situace napomohla jedinému, utužení pouta mezi synem a otcem, nebylo to stále nijak růžové, ale díky těmto problémům se dokázali domluvit a spolupracovat. Je paradoxem, že v doba krize nás nejvíce sbližuje, nemyslíte? Spolu s otcem vymýšlel mladý šlechtic taktiku, jak ze všeho vybruslit, jak si zachovat čest, úctu a přitom přežít moderní dobu, která ničila linii modré krve. Spolu s otcem se domluvili na jediném, budou tiše vyčkávat a poté se ukáže... Avšak osud tomu nechtěl, byly zde nové zbraně a umění boje už nikomu nevidělo, stačila hromada zbabělství a špetka střelného prachu. To vše místo roky tréninku a hrdosti. Tohle byla poslední kapka, otec vyhlásil válku všem, kteří by se dovolili urazit jeho rod, či dokonce přijít zničit jejich sídlo. Bylo strategicky umístěno uprostřed hřebenu hor, s okolím jej spojoval pouze dlouhý kamenný most. A přesně ten se stal svědkem masakru. Protože poslední linie rodu šla proti vlně buřičů, vandráků a zlodějů, kteří si mysleli, že jim vše patří, i když nebyli zhola nic. Právě na tomto mostu se střetl Crisius, jeho otec a jejich věrní s přesilou, novodobými zbraněmi a osudem, který by nechtěl nikdo. Protože kordy, meče ani sekery nebyly nic v porovnáni se střelnými zbraněmi. Jejich cíl byl jediné, zničit, co jim přišlo do cesty a bylo jedno, co, nebo kdo to byl. Zde skonal Crisiův otec, v nedožitých padesáti letech. A zde se tedy stal Crisius hlavou rodu. Ač nechtě, opustil však své rodné sídlo, protože těsně před tím, než byl zničen most, se Crisius dostal na druhou stranu mostu, dostal se za nepřítele a chtěl jej zničit pomocí svého biče. To, co přišlo pak, nemělo obdoby. Jeho rodné sídlo, bylo rozstříleno na kusy a to včetně těch, kteří zde byli. Jeho matka, příbuzní, poddaní. To vše mu během několika minut sebrali... V záchvatu strachu se rozutekl směrem pryč od tak hrůzného místa a ač sžírán pocitem viny, který svíral jeho srdce zdrcujícím stiskem, touha po životě byla přece jen větší a útěk byl tedy jediným možným řešením.

Život v minulosti... Ze šlechtice psancem
Je zvláštní, jak proměnlivý život může být. Jeden den jste pánem svého sídla, další den jste hladovějícím pocestným, který je všem ukradený. Přesně takovouto zkušeností si prošel i Crisius. Utekl do vzdálenějšího městečka. Vše pro něj bylo tak cizí a zároveň nové. Jelikož on sám z rodného sídla skoro nevyjížděl, nedokázal pochopit, jak se doba změnila. Obrazy, na kterých viděl vyobrazená města v rodném sídle vypadala úplně jinak. Místo malých domků viděl samé krychle, dům na domě. Všichni žili jako v mraveništi. Lidé se na ulicích nezdravili, jejich pohled vypovídal o všem. Starali se pouze o sebe. A díky tomu poznal Crisium bídu, hlad a zoufalství. Jelikož se sám probíjel osudem, který nebyl nijak milosrdný. Snědl pouze to, co si koupil za poslední peníze, poté zbývala pouze krádež. A v šarvátkách vítězil pouze pomocí svého biče, nic jiného neuměl. Byl chytrý, to ano, ale k čemu byla lidská mysl a inteligence, když se všichni starali o modernizaci, vše dělaly stroje, nic už skoro nic nedělal člověk, věci postrádaly duši... Vše bylo vyráběno sériově, klony klonů... V takovémto světě se Crisiovi tuze nelíbilo, a proto začal hledat útěchu v pití. Zoufalství z minulosti, frustrace ze současnosti a strach z budoucnosti, to je silná směsice na každého člověka. Proto není divu, že se Crisius stal pobudou, který přespával tam, kde usnul. Hrdlem si nechával protékat litry alkoholu, bylo jedno, jaký druh alkoholu to byl, pokud mu pomohl zapomenout, splnil svůj účel. Bylo zvláštní, že se nedokázal od minulosti osvobodit, prsten svého rodu totiž nedokázal dát z ruky, i kdyby si za něj mohl koupit jídlo a pití na dlouhou dobu, nemohl se ho zbavit. Připomínal mu vše, to čím byl, než se vše rozplynulo... A jedné noci, kdy to opět trochu přehnal s pitím, se mu zdálo o svých rodičích, kteří ho zvali někam, kde by vše mohlo dopadnout úplně jinak. Nevěděl jak, ale když se probudil, byl čistý, jeho dlouhé bílé vlasy byly opět bílé a jeho šaty na sobě neměly jediný flíček, objevil se totiž na palubě lodi Destiny.

Tam a zase zpátky, úděl snílků
Když zjistil, že je uprostřed vesmíru na palubě lodi, zděsil se. Kdo by se nevylekal, myslel si, že je to jen velmi bizardní sen, ale z omylu jej vyvedla kapitánka lodi, která mu vysvětlila, že se stal snílkem, poustevníkem, který byl vybrán z mnoha lidí. A stal se tedy někým, kdo má bránit sny a fantazii. Toto opět otočilo jeho život o 180° a tuto možnost bral jako nový začátek. Možnost napravit křivdu, která se stala jemu, jeho rodině ... A když se ho někdo zeptal na jméno, představil se jako Eserath, snílek, který nedbá na minulost a hledí pouze kupředu. Destiny předčila Eserathovy představy o vysněném životě, protože toto mohl být opravdu jen sen. Loď, která se vám snaží vyhovět, která vám vyplní vaše přání, pokud jí respektujete... Nic lepšího snad ani přijít nemohlo, ale musel tady být zádrhel. Dokonalost prostě neexistuje! Ale dlouhou dobu na nic přijít nemohl. Nechával se unášet pocitem klidu a míru, jeho oči se pásly na neuvěřitelných barevných scenériích, které vesmír nabízel. Jedno tu však chybělo. Nebyl nikde doma. I když o svůj domov přišel, chtěl ho tady najít, nebo si alespoň nějaký založit, skromný přístřešek, chatku, cokoliv, co by mu pomohlo skrýt se před nekonečností vesmíru. A právě to ho utvrdilo v tom, že chce Destiny opustit. Ne navždy, jen na určitou dobu, potřeboval si totiž v hlavě ujasnit, čím a kým vůbec chce být. Protože aby toho nebylo málo, objevily se u něj nové schopnosti, o kterých kapitánka mluvila. Byl schopen vidět útržky minulostí ostatních, ne chtěně, prostě to někdy samo přišlo, při dotyku... Takže ani tady před minulostí neuteče, bude se jí muset postavit. A proto potřeboval najít svůj domov, nebo alespoň místo, které by mu ho trochu připomínalo. Existovala tady i rizika z řad stínů, ale na to nedbal a po několika měsících na palubě snové lodi Destiny, odešel hledat sám sebe do Země pouští...

Zrnko za zrnkem, den za dnem...
A tak tedy opustil loď a dostal se na místo, kde přebývá doteď. Rozhodl se žít v té nejméně bezpečné zemi, o které slyšel. Ale on za to byl rád, protože byl na tvrdé podmínky zvyklý. Rozhodl se tedy hledat sám sebe v nekonečném oceánu písku, na místě, kde čas nehraje žádnou roli a kde domov znamená vše. Hned po přistání začal prozkoumávat zdejší město a usoudil, že místní atmosféra je ucházející. Lidé jsou si zde rovni a neexistuje tady nic jako majetkové rozdíly, samozřejmě až na vůdce města, ale to byla spíše výjimka. Ač nápadný, zapadl do ruchu ulic a naučil se žít zdejším životem. Naučil se být neviditelný, i se svou bílou hřívou, kterou schovává pod turbany z hadrů. I ve svém koženém oblečení se doslova rozplynul a naučil se žít prostým životem. Pro zdejší lidi je totiž každý den požehnáním, pokud je nemůže ohrozit žhavé slunce, existuje tady také riziko útoku stínů a pokud zase ne stíny, může je zabít jedovatý škorpion... Prostě až příliš risku, ale jak už bylo řečeno na začátku, krajní situace naučí člověka mnohé. A přesně tohle pomohlo i Eserathovi, který zjistil po čem touží, našem si menší útočiště. Jeskynní útvar na okraji města. A zde přebývá. Začal studovat historii města, jelikož s minulostí souvisí i jeho moc a žil... Ne tak, jak si představoval, ale ani tak, jak by žít nechtěl, našel si zlatou střední cestu a tou se vydává po dlouhé pouti života v naději, že ho oceán písku nepohltí navždy...

Předmět: Re: Eserath Sun Jun 03, 2012 9:19 am

Samozřejmě povoleno xD

» Eserath
» Eserath