Kajuta M.

"Dobré..Tu máš raňajky." povedal som a zobral podnos s raňajkami. Usmial som sa a na jej otázku som neodpovedal. Sám som nevedel, čím to bolo. Únava, preťaženosť, bolesť. Bolo si z čoho vyberať. Až po premýšľaní som zistil, že ja debil som znova polonahý. Začínalo mi to byť dosť trápne. No v rukách som mal podnos, takže som sa nemohol obliecť.

Mm... děkuju, protáhla jsem se. Na tohle bych si dokázala zvyknout, usmála jsem se, jak jsem se chopila podnosu a příboru a pustila do naprosto kouzelné snídaně. Na takové zacházení jsem opravdu nebyla zvyklá a neexistují slova, která by popsala, jak moc to pro mě znamenalo. Palačinka byla trochu vychladlá, tak jsem se jí dotkla dvěma prsty a pustila do ní trochu tepla. Po pár vteřinách se z ní začalo kouřit. Ty si nedáš? A co to bylo v noci? To se dělá jen tak omdlívat? Víš že nejsi zrovna pírko? komandovala jsem ho napůl v legraci, ale napůl ve vážných obavách o jeho zdraví. Když někdo omdlíval, nebylo to dobré. Prohlédla jsem si ho. Vypadal dobře - tedy zdravotně vzato, i když i jinak to byl celkem kousek. Doufala jsem, že netrpím na výpadky paměti, protože pokud se tu něco dělo, docela ráda bych si to pamatovala.

Poškrabal som sa na hlave a nevedel na ktorú otázku odpovedať skôr."Ja..no, ja už som jedol. A..ja neviem, čo sa vlastne stalo...No asi ľahký dva krát nie som. Dobrú chuť." povedal som. Postavil som sa a obliekol som si tričko, obul kanady a kabát položil na gauč. Kanady som neviazal. Len som sa začal teleportovávať a upratovať v jej kajute. Netrvalo dlho a všetko bolo upratané a ja som sa znova objavil pri nej na posteli a sedel tak ako pred tým.

Nemohl bys toho nechat? rozesmála jsem se, když jsem viděla, co dělá. To je můj bordel, dodala jsem, když už zase seděl u mě. Je hloupé, že na ošetřovně není někdo, koho by se člověk mohl na tyhle věci zeptat. No ale když není tam, budeme muset jít do knihovny. Hele... nahnula jsem se přes okraj postele a zpod šuplíku pod ní vytáhla značně ohořelou bichli s nápisem Phoenix, kterou jsem už považovala za trvale vypůjčenou z knihovny. Tohle je o mých schopnostech. Není to úplně stoprocentně přesné, ty schopnosti hrozně závisí na povaze člověka, který je má, ale píše se tam hodně i o různých nevýhodách, co to může způsobovat, a jak na ně. Mám za to, že když jsem tam našla tohle, dost možná tam bude i něco o tobě. Z toho by se dalo vyjít. Fakt se mi nechce nechávat tě o samotě, když vidím, co se s tebou děje. A nemůžu na tebe být pořád nalepená, to byses ze mě zbláznil, uchichtla jsem se a vylízala talířek do sucha.

"Ani nie..bol by som rád. Fajn, môžeme ísť. Len nemám tam doskočisko. Takže sa prejdeme, no vlastne len ja. Neboj som v pohode neboj sa o mňa.." povedal som a usmial sa. Vedel som, že od teraz musím šľapať sám a nespoliehať sa na nikoho iného len na seba. Tak ako to bolo tam na Zemi. Usmial som sa a postavil sa. Pomalými krokmi som podišiel ku gauču a zobral si kabát. Dal ho na seba a začal si šnúrovať kanady, tak ako vždy. Rifle som si zastrčil do kanád a počas šnúrovania som sa pozeral na eM.

No jasně a já se tu asi budu nudit celý den zavřená v posteli, ne? překulila jsem se přes okraj postele a postavila se. Překráčela jsem rázným krokem ke skříni, odkud jsem vytáhla modré rifle a černé tílko, zapadla jsem do koupelny a za okamžik se vynořila už oblečená a umytá, s mokrou hlavou a kartáčem. Tak. Jde se, zavelela jsem, prohrábla vlasy několikrát kartáčem a než bych odříkala abecedu, byly zase suché a uhlazené. Tuhle schopnost miluju, dodala jsem a odložila kartáč na psací stůl.

(přesun)

Chcel som vyraziť za ňou ale musel som odpratať hrebeň. Nevedel som prečo, proste musel. Zobral som hrebeň, zrazu som zmizol a objavil som sa v kúpelni. Odložil hrebeň a znova zmizol s nádejou, že dobehnem eM.

/presun/

Dotrmácela jsem se do kajuty. Bylo mi divně od žaludku. Bolelo mě za krkem. Napustila jsem si vanu plnou vody, studené, ani jsem se nenamáhala točit kohoutky. Rozehřála jsem se a jakmile jsem začala pořádně žhavit, vnořila jsem se do vany. Dotyk studené vody byl zpočátku silně nepříjemný, ale brzy to pominulo a bylo to pohodlnější než shýbat se ke kohoutkům. Natáhla jsem se, nasypala na sebe asi tunu vanilkově vonící koupelové soli a pak jsem usnula.

Vzbudila jsem se, když už byla voda vlažná, cukla jsem sebou, až jsem vodu vyšplíchla na podlahu. Tak to nenene, tytyty, vynadala jsem sama sobě, vynořila se z vany a aniž bych se obtěžovala ručníkem - uschla jsem ještě než jsem přešla do pokoje, jsem vanu vypustila, vyčistila si zuby, učesala rozdivočelé vlasy a pak už jsem se smykem navlékla do pyžama a praštila sebou o postel. Zavrtala jsem se do příjemně chladných peřin a okamžitě usnula.

Vzbudila jsem se celkem příjemně odpočatá a když jsem si uvědomila, že po dlouhé době je všechno tak, jak to má být, spokojeně jsem se protáhla. Pomaličku jsem se vykutálela z postele - nebylo kam spěchat. Provedla jsem ranní hygienu a dala si sprchu, prostě proto, že se mi chtělo. Pak jsem si v županu polosedla, pololehla na gauč a vzala do ruky knihu od Maurice Matterlincka. V místnosti zářilo jasné světlo od všech lampiček a od lustru a bylo tu příjemně teplo a ticho.

Odlepila jsem oči od knihy. Uvědomila jsem si, že mám hlad. Navlékla jsem se do džínů a tílka a šla ho něčím dobrým zahnat.

(přesun)

Vrátila jsem se do kajuty. Zívla jsem. Chtělo se mi už dost spát. Dala jsem si jen rychlou sprchu, abych ze sebe smysla chlor z bazénu, a pak jsem se převlékla do pyžama a zakutala se do postele. Věděla jsem, že ještě neusnu, bylo asi brzo, ale už se mi stejně nechtělo nic dělat. Ztlumila jsem světla kromě lampiček u postele, přikryla si nohy dekou a opřela se o čelo postele s knihou a termoskou vlastnoručně (doslova) ohřátého kakaa.

Dalšího dne jsem vstávala jen velice neochotně. Bůhvíproč mi bylo příšerně zle od žaludku, v krku jsem měla knedlík a slzely mi oči. Že bych se nachladila? Impossible... kde by k tomu jako mělo dojít? Nicméně měla jsem příšerné sucho v puse a z představy, že bych to zapíjela jen vodou, se mi dělalo divně. Tak jsem se zachumlala do županu - neměla jsem chuť se převlékat a bylo mi tak nějak jedno, jestli někoho potkám - a šla se projít pro čaj.

(přesun)

Ohromnou termosku s bylinkovým čajem jsem postavila na noční stolek vedle té od kakaa, přičemž jsem z něj shodila dvě otevřené knížky a krabici s kapesníky. Povzdychla jsem si. Máš tu bordel, zkonstatovala jsem nahlas sama pro sebe. Sehla jsem se k několika kusům oblečení, povalujícím se po zemi. Další jsem našla v nohách postele, pod peřinou. Přes židli od stolu visel ručník, ten tam byl nejspíš už hodně dlouho, protože poslední dobou jsem nějak ztratila potřebu se utírat. Pod židlí se válela bota. Druhou jsem našla zakopnutou pod gaučem. Bože, ty seš takový PRASE, dodala jsem nevrle, když jsem pod tou botou našla několik tužek. Div že se tu všude neválely rozkřupané sušenky a chipsy, ale v tom byla Insignia celkem nekompromisní, jídlo na pokoj mi nedávala, jedině že bych si pro něj přišla do jídelny - což jsem přijímala jako nutné zlo, či spíš dobro, protože v opačném případě bych se z kajuty už vůbec nehnula. Celá posádka by si pak mohla zlámat ruce a nohy a já bych se to nejspíš vůbec nedozvěděla, protože bych tu umřela zavalená knihami, nádobím, bordelem a keksy. Au, hrklo mi v hlavě, když jsem na něco šlápla. Podívala jsem se pod nohu. Leželo tam kovové ořezávátko. A dost, vztekla jsem se a pustila se do pořádného úklidu. Člověk by neřekl, jak mu otrne, když si uvědomí, že žije na smětišti (no dobře, ne "člověk", já. Protože já nemám bordel v lásce). Nakonec to nebylo tak zlé, do deseti minut jsem měla hotovo, stála jsem před zrcadlem a dělala na sebe ksichty. To nikdy neomrzí.

V koupelně bylo naklizeno, jen jsem z věšáků sundala čisté ručníky, poskládala je a uložila do skříňky. Pak jsem se vrátila do kajuty a obdivovala své dílo. Všechno tu bylo hezky urovnané a poskládané, všechno mělo své místo. No, ono toho zase tolik nebylo, protože všechny mé osobní věci zůstaly trčet kdesi v jiné dimenzi a tady skutečně nebylo moc příležitostí, jak nasbírat nové. Uvažovala jsem, jestli ještě někdy půjdeme do přístavu. Docela ráda bych se tam trochu víc porozhlédla a zašla si třeba na to tržiště, o němž jsem slyšela. Třeba by se tam našlo něco pěkného pro potěchu oka a duše... koutkem oka jsem zabrousila k psacímu stolu, kde jsem v jednom z šuplíčků skladovala svůj váček s platidly. Jestlipak je někdy použiju... budu se muset trochu informovat, jakou mají vlastně hodnotu. Berenika nám to nikdy neřekla. Třeba bude něco v knihovně... dumala jsem a vařící rukou objímala termosku, z níž se za chvilku začalo kouřit. Nalila jsem si pořádnou dávku do hrnku a ihned ji vypila. Tohle je fáákt divný... pomyslela jsem si, když jsem se po hlubokém loku nadechla, vydechla a z úst se mi vyvalil obláček kouře. Na některé věci si můžete zvykat jak dlouho chcete a stejně vám pořád budou připadat šílené.

Zkopala jsem z nohou boty a zakutala se do postele až pod bradu. Přemýšlela jsem, jestli si Petr vzal mé námitky k srdci, ale úplně jsem ho viděla, jak v těch berlích poskakuje někde po palubě. Té představě jsem se uchichtla. Zavřela jsem oči. Zív. Ani nevím, jak jsem usnula.

Vzbudila jsem se s uslzenýma očima. Ještě než jsem se vykulila z postele, třikrát jsem solidně kýchla. Začala jsem hledat kapesník. Byl pod polštářem. Troubivě jsem se do něj vysmrkala, povzdechla si a dovlekla se do koupelny. Když jsem se viděla v zrcadle, usoudila jsem, že takhle mezi lidi nemůžu. Upřímně řečeno se mi taky nechtělo, ale žaludek se oproti včerejšku dost uklidnil, a tak jsem se rozhodla naložit do vany a něco s tím svým lookem udělat.

Nakonec jsem v té vaně strávila přibližně hodinu a půl, pořád jsem si přihřívala vodu a užívala jsem si, jak mi horká voda kouzelně prohřívá tělo. Musím uznat, že po té koupeli (s jiskřivě citronovou vůní) mi docela odlehlo a udělalo se mi mnohem líp. S použitím (nebo zneužitím?) svých schopností jsem si "vyfénovala" vlasy, což znamenalo prostě hodit hlavu dolů, rozčesat a trochu se rozehřát. V pěti minutách byly vlasy suché a já se začala podobat normálnímu člověku.

Abych to zdání podpořila, vyšňořila jsem se do hnědých punčocháčů, krémových triko-šatů a pleteného svetru stejné barvy. Měla jsem pocit, že i když mně je možná teplo, moje tělo se mi snaží naznačit něco jiného. Jinak jsem si to nachlazení vysvětlit neuměla. A tak jsem si řekla, že by bylo lepší nepokoušet štěstí a začít se zase trochu lépe oblékat.

Ještě nějakou chvíli jsem se prohlížela v zrcadle a nějak jsem tu tvář nepoznávala. Navzdory svému nachlazení jsem vypadala mnohem zdravěji než kdykoli předtím a hrozně mě fascinovaly moje vlasy.
Jaktože barva nebledne? Vždyť už jsem tu kolik týdnů a ty barvy jsou pořád stejně zářivé... weird, prohrabovala jsem se svými divoce barevnými vlasy.

Pak jsem se šla najíst.

(přesun)

Předně jsem zapadla do své kajuty a posbírala všechno nádobí, které se mi tu za ty dny nečinnosti nahromadilo. Všechno jsem to navršila na tác od snídaně, kterou mi přinesl Petr. Pak jsem zalovila ve skříni a vytáhla odtamtud plátěný batůžek, dost velký na to, aby se do něj daly uložit všechny knihy, které jsem si napůjčovala v knihovně. Byly to zejména básnické sbírky, filozofické čítanky a přemítanky (tedy knížky, u nichž se dalo přemýšlet o životě, číst o meditaci a smyslu bytí a podobně) a byla tu také kniha o mé schopnosti, ale tu jsem se rozhodla zatím nevracet. Ostatně, komu by v knihovně chyběla?

Batůžek jsem hodila přes rameno, tác s nádobím opatrně zvedla ze stolku a vydala se za povinnostmi.

(přesun)