Talianske podzemné mesto

First topic message reminder :

Mohutný ľuďmi vybudovaný komplex, ktorý bol vystavaný špeciálne na ochranu voči okolitým vonkajším narušeniam reality bývalou vládnou obrannou pobočkou, schovávajúc sa tak zároveň pred zrakom verejnosti, uchovávajúc mnohé tajomstvá a informácie. Dnes jeho správa patrí pod organizáciu Effettualitu a prechováva tu jak niekoľkých svojich členov, tak mnohé významné osobnosti z vojenskej a politickej oblasti. Centrálnou budovou je spomínaný tajný úkryt a pôsobisko Oddelenia pre výskum.

Naši spolupráci právě jedna z podmínek narušila...
Své myšlenky jsem si nechala pro sebe a mlčky šla za ní. Prošla jsem dveřmi. Udržovala jsem přitom stále profesionální nicneříkající výraz a doufala, že tahle schůzka bude úspěšná a skončí brzy.

"Něco se mu stane a přísahám, že si můžete přivolat celou posádku a nebude to na mně stačit."
Přátelsky jsem upozornil slečnu a poté pomalu přešel až za ní, jelikož na to asi čekala. Nechtěl jsem uvažovat nad tím, co by se Mattovi mohlo stát, ale neustále se to objevovalo v mé mysli.

Opätovala som pohľad Mattovi a sledovala ho, až kým za ním dievča nezavrelo dvere. Zamračila som sa. Vôbec sa mi to nepáčilo. V duchu som súhlasila s kapitánovými slovami.
Nasledovala som Bereniku a Eseratha a tiež prešla dvermi, pri tom som sa okolo seba rozhliadala.

"Mne to hovoríte zbytočne," poznamenala som a po uzavretí dverí pokračovala schodmi do podzemia. Bola to skutočne veľmi dlhá cesta, no ako náhle sme sa konečne dostali k cieľu, výsledok za to stál. V podzemí sa nachádzala obrovská, priam až majestátna jaskyňa, s vybudovaným ohromným komplexom s podobizňou mesta. Pohybovalo sa tadiaľ mnoho ďalších neznámych ľudí, niektorí z nich odetí neformálne, iní v doktorských a vojenských plášťoch. Väčšina obranných síl sa však sústreďovala do najvyššej budovy uprostred jeho mesta. Po identifikácii som sa dverami spomenutej budovy presunula až k akémusi potemnetému výťahu a tam očakávala ostatných.

Cesta mi připadala nekonečná.
Stejně "nekonečný" mi však přišel i zvláštní pocit, když jsme dorazili do města. Vskutku kouzelné. Až na to, že ze všech koutů vystupovala tvrdá realita. Tady nebyla žádná síla, která by někoho vedla k cíli. Žádné snění. Nic, co jsem znala. Místo přemítáním nad zbytečnostmi jsem pokračovala za dívkou k výtahu.
Alespoň jsem si myslela, že je to výtah a zastavila jsem se.
Čekala jsem, jestli půjde dál a my jí zase budeme muset následovat.

Rozhodl jsem se taky hrát podle svých pravidel a jakmile se slečna otočila zády, mé oči okamžitě zmodraly a začaly prozkoumávat okolí. Jakmile jsme se objevili v jakémsi městě, koukal jsem snad na všechny strany a zkoumal i všechny budovy, abych zjistil nejvíce, co jde. Vypadalo to, že tohle město bude hodně velké a pravděpodobně tady byly i nějaké laboratoře, což jsem usuzoval podle lidí v plášti a budov, které vypadaly jako laboratoře. Rozloha byla celkem velká, nic takového bych pod zemí nečekal.
Vypadá to jako menší ústředí, nebo spíše pobočka, mají tady i ozbrojené síly, vědce... Nebo lékaře, to je fuk... Každopádně to není žádný slepý bod, protože tady to žije...
Přešel jsem až za slečnou a postavil jsem se hned za ni.

Neprestávala som sa obzerať okolo seba. Také veľké... toľko ľudí... Zase som sa neubránila prirovnaniu ´ako vo filme´.
Postavila som sa za kapitánov a čakala, čo sa bude diať.

Ako náhle boli všetci pri mne, nastúpili sme do výťahu.
"Aby ste nepovedali, že sme až tak nedôverčiví a neféroví, onedlho spatríte zopár ľudí, ktorých ešte predtým nikto s výnimkou členov Effettuality nikdy predtým nemal možnosť vidieť naživo. 12 najmocnejších mužov planéty Zeme, tvorcovia zákonov a zároveň tí, ktorí vás pred pár dňami takmer odsúdili na smrť, nebyť podaného návrhu vašej kapitánky. Radím vám, aby ste sa skutočne o nič nepokúšali," vzniesla som posledné upozornenie. Dvere výťahu sa otvorili a od miestnosti stretnutia nás delila už iba dlhá, tmavá chodba...

Na mieste, kde sa nachádzal Matt, tak isto nebolo práve najtichšie. Z priehľadného poklopu, ktorý sa vo vnútri totiž nachádzal, vystúpila osoba. Bolo to nepochybne ešte pomerne mladé dievča.
"Neviem o tom, že by sa ešte v tejto dobe nosili účesy tomuto podobné, aspoň nie u normálnych ľudí. A vôbec, to, čo sa pravdepodobne snaží byť spev, mi trhá uši," takéhoto druhu uvítania sa Matthieu z jej strany dočkal. Žeby iba obyčajná stráž, ktorá bude mať na starosti ho zabiť v prípade, že by sa niečo pokazilo? Možno, ale rovnako pravdepodobné bolo, že ho má zabiť. Už to začalo.
"Ak je tvoja schopnosť napádať ušné bubienky, musím uznať, si silný. Každopádne, niečo mi hovorí, že to asi nebude ono. S tým proti nočným morám neobstojíš," vyslovila žena u Matthieua, prichystajúc si do ruky meč...

"Prozatím nikoho takového nevidím..."
Utrousil jsem mrzutě a šel za dívkou, už mě to opravdu nebavilo a modlil jsem se, ať někam dojdeme už jen proto, aby tahle organizace přežila dnešní den.

"To je pěkné vidět kata po popravě, která se neuskutečnila," odvětila jsem kysela.
A kdo by se pak divil, že oběť by katu nejraději zakroutila krkem. Bohužel, nemá dost sil...
"Ale dobrá, jsem opravdu zvědavá."
Přimhouřenýma očima jsem se dívala do tmy a čekala, kdy je zahlédnu.

Neznášam nafúkané autority, eh... Mlčky som sa držala za kapitánmi. Na chvíľu som zablúdila myšlienkami k Mattovi, ale potom som sa znova prinútila sústrediť na situáciu, v ktorej sme sa nachádzali.

"Vyčkajte," stačila naposledy dodať a konečne sa to stalo. Obrovská, zjavne pravdepodobne titanom na všetkých stranách zabezpečená miestnosť, uprostred ktorej sa nachádzal tak isto široký, ale i veľmi dlhý stôl. Na oboch jeho dlhších stranách sedelo 5 postarších, zjavne nafúkaných mužov, ktorí sa okamžite po príchode návštevníkov prestali baviť medzi sebou a všetci namierili svoje nedôverčivé pohľady na nich. Na bližšej kratšej strane sa nachádzali presne tri stoličky.
"Usaďte sa, prosím," prehovorilo dievča naposledy predtým, než dverami, ktorými ich sem priniesla, zasa raz odišla. Pochopiteľne ich za sebou i zavrela...

V miestnosti, kde sa nachádzal Matthieu, to začalo pomaly, no isto vrieť. Tmavovlasé dievča pevne zovrela svoj meč a začala s výkladom.
"Necítim potrebu predstavovať sa b*bovi, ktorý očividne zaspal dobu. Každopádne, svoj zámer ti prezradím, keďže by si naňho časom aj tak s najvyššou pravdepodobnosťou prišiel. Keď sme povedali, že si so sebou môžu kapitáni vziať maximálne 3 ľudí ako doprovod, počítali sme s tým, že vyberú niekoho, komu budú dôverovať, takže niekoho, o kom vedia, že je ako tak silný. S najvyššou pravdepodobnosťou si teda jeden z najsilnejších od vašej paluby. Mojou úlohou je rozhodnúť o tom, či vašu pomoc naozaj môžeme pokladať za potrebnú. Inými slovami, urobím si prostredníctvom teba ako taký obrázok, nakoľko ste asi tak vy, snílci, schopní v boji. V prípade, že ma sklameš, môj útok neprežiješ a tvoji priatelia odtiaľto poputujú rovno do krematória," vysvetlila situáciu priamo...

Podíval jsem se po místnosti a svým dobrým zrakem jsem se snažil najít, jestli tady nejsou nějaké pasti, zbraně, či něco dalšího... Protože tohle, bylo to až moc škrobené a navíc ta jejich zatracená pojistka.
Koutkem oka jsem se podíval na obě slečny a poté jsem si šel sednout na pravou židli.
"Pánové..."
Podíval jsem se na každého, usadil se a hodil si vlasy dozadu. Vypadali ještě víc nafoukaněji, než ve skutečnosti jsou.

Přejela jsem po přítomných pohledem.
Hlavu jsem držela vzhůru, stála rovně. Hruď se mi zvedala a klesala zcela pravidelně, i když udržet se v klidu mě stálo dost sil. Posadila jsem se na jednu ze stoliček.
"Jak by měla oběť zdravit svého kata?" otázala jsem se dost hlasitě, aby to bylo slyšet.
"Snad se máme klanět? Nebo můžeme rovnou přednést svůj návrh a jít? Naše spolupráce, budete-li s ní souhlasit, bude velice křehká. Doufám, že to chápete a jednoho z nás jste neoddělili kvůli osobním účelům. Pokud nás napadnete, budeme bojovat a i kdyby se vám podařilo nás zničit, utrpíte ztráty. Pro obě strany je spolupráce lepší. Zbavíme vás nočních můr... Ale pokud nás podvedete nebude to víc než krveprolití, do kterého zapleteme i vás."

Tiež som sa posadila na jednu zo stoličiek. V duchu som si nadávala, že som si mala so sebou zobrať aspoň nejaký nožík. Vôbec sa mi to tu nepozdávalo a pomaly ma opúšťala nádej, že by sme odtiaľto odišli len tak.
Pohľadom som si premerala každého z mužov a potom som čakala, čo sa bude diať.

"Naozaj si nemyslím, že si podobné vyhlásenie môže dovoliť niekto, kto sa dostavil s 24-hodinovým oneskorením," ozval sa muž, sediaci momentálne priamo naproti nim, teda na druhej kratšej strane stola. Vedľa neho bola ešte jedna prázdna stolička. Nezdalo sa však, že by sa mal dostaviť ešte niekto ďalší.
"Rozhodne sa vás nechystáme napadnúť. Nač ten stresový postoj? Uvoľnite sa. Berte to ako obyčajné, priateľské posedenie, s nejakými tými bezpečnostnými predpismi a pravidlami," vysvetlil najskôr a následne reagoval na jej návrh.
"A mimochodom, vašim najhlavnejším katom, ktorý celú túto hromadnú popravu navrhol, som bol ja. A nebyť naliehaniu zo strany takmer až neobvykle dotieravého pána Leoneho, čiže muža, ktorý vás pred nedávnom prišiel navštíviť, aj by som sa ním naďalej riadil. Viete, my vás, snílkov, veľmi nemáme radi. Utekáte pred realitou, zatiaľ čo problémy hádžete na nás. Dokonca i môj otec, ktorý s vami dlhé roky spolupracoval, vo vás v minulosti po incidente na palube Insignii, kedy kapitán zabil niekoľkých vlastných priateľov a následne opustil loď, nechávajúc tak na pospas celú svoju posádku, stratil všetku dôveru. Ak bol niekto z vás schopný takto zradiť vašich vlastných, prečo by ste nemohli vy nás?"

U Matthieua to tak isto nebolo práve najmilšie prostredie.
"Je milé, že aspoň nejaký ten náznak gentlemana v tebe je. Tak teda dobre, ako si želáš. Zaútočím prvá," prehovorila a rázom rapidne znížila váhu svojho vlastného tela. Paradox bol, že hoci znížila hmotnosť, sily a ani odpor okolia to nijak neovplyvnilo, čím tak prakticky sama sebe ohromne zvýšila rýchlosť a ohybnosť bez spôsobenia akýchkoľvek problémov samej sebe. Prudko vyrazila naproti nemu, celou svojou silou mieriac na jeho životne dôležité miesto. Nemožno nespomenúť, že s takouto neskutočnou rýchlosťou ani on nemohol v danej situácii rátať...

Otočil jsem se na nevycválaného mladíčka a s odporem v očích jsem se na něj zadíval.
"Kapitánem Insignie jsem nyní já. Ano, je pravda, že minulost mé lodi, dřívějšího kapitána nebyla zrovna vzorná, popravdě dopadla opravdu špatně, ale to nemůžete házet na nás. Z některých snílků se stali snílci jinačí, ale to není náš případ. A nemůžete nás soudit na základě minulosti.
Raději než házet špínu na druhé, mohli byste nám sami ukázat, že vy jste ti dobří, když se za ně tolik pokládáte. Pokud víme, nikdo nám nepřišel pomoci, když se u nás objevila Isabell... A chytili jste ji jenom díky nám? To už se asi pravděpodobně nepočítá, že? Ale to, že jsme ji zahnali my, já osobně jsem se jí zakousnul do ramena, to tady vytahovat nebudete, že?
Takže si laskavě přestaňte hrát na všemocné a berte nás jako sobě rovné."

"Zpoždění není naše vina," odvětila jsem. "Měli jsme technické problémy. V bráně se někdy vytvoří špatná cesta a kdybychom šli i přesto... Asi bychom tu nebyli celí a to byste zajisté neocenili."
Při zmínce o incidentu na Insignii jsem sebou trhla.
"S Insignií má loď neměla po dlouhou dobu žádný kontakt. Měla jsem za to, že je to legenda. Její nynější členové jsou z mé bývalé posádky a my oba se za ně můžeme zaručit." slovy "my oba" jsem samozřejmě myslela sebe a Eseratha.
"Tehdejší spolupráce skončila díky muži, který přestal být Snílkem a tudíž jste s ním již žádnou smlouvu neměli. V té chvíli se ovšem dá polemizovat, jestli jste to nebyli vy, kdo zradil, když jste posádku Insignie nechali napospas osudu a nepomohli jste jim. Zradil jeden z nás, ale ne vás, ale zase a jen nás. A úkolem spojenců mělo být pomoci. My bychom pomohli."

Pohľadom som preskakovala z jedného na druhého, podľa toho, kto hovoril. Nepáčilo sa mi, že o nás hovoril ako o zradcoch. Podľa jedného sa predsa neposudzuje celok.
Ďalej som počúvala rozhovor.

"Uvedomte si jedno. My sa na vašu loď nedokážeme len tak, kedykoľvek dostať, rovnako tak sme toho neboli schopní ani v čase, kedy vás napadla Isabel, o čom sme navyše nemali ani ako vedieť. Ale budiš, jednu vec vám nechám. Skutočne nemá zmysel zaoberať sa minulosťou. Prejdime radšej na súčasnosť. Chcete povedať, že potom, ako vám dáme nejaké tie informácie a schopných členov na pomoc, prípadne zbrane proti nočným morám, vy ich všetky vyhľadáte a po jednom nám ich odstránite. Znie to celkom pekne, nemyslím si, že mám dôvod namietať. Pravdepodobne to ale bude niečo za niečo. Aké sú teda vaše podmienky?" položil som otázku.

Rýchly! hoci som ho pôvodne plánovala zaskočiť mojim prudkým štartom, nerátala som s tým, že by ma mohol napokon zaskočiť on. Existovalo skutočne iba málo ľudí, ktorí by sa mi v rýchlosti mohli rovnať. Nielen, že sa mi vyhol, ale bol schopný v danú chvíľu aj zaútočiť. Nemohla som si ale dovoliť nechať sa zasiahnuť, preto som urobila následovné. Čo najväčšou silou som sa nohami zaprela a odrazila od zeme, čím som vzhľadom na moju nízku váhu vyletela pomerne dosť vysoko a preskočila tak Mattov útok mečom. Behom letu som ale neplánovala poľaviť a tak som svoj vlastný meč v tejto výhodnej pozícii maximálne sťažila a hodila (v respektíve pustila) na Matta...

"Pokud mohu mluvit za sebe, chceme zase neutralitu. Ten pocit bezpečnosti. Že se nikdo z vás neobjeví na lodi, aby nám oznámil, že nás chcete zničit." jen jsem se pousmála.
"Naše loď mnoho nepotřebuje, ale naše schopnosti jsou silné. Obnovíme smlouvu o ochraně s přístavem lebek, abychom zase měli odkud brát jídlo. Dochází nám zásoby. Další podmínky... Chtělo by to nějaký čas, abychom si je rozmysleli, ale my nejraději svoji neutralitu, což zmiňuji již poněkolikáté. Ale neuškodila by záruka. Alespoň jeden váš člověk u nás."