Talianske podzemné mesto

Mohutný ľuďmi vybudovaný komplex, ktorý bol vystavaný špeciálne na ochranu voči okolitým vonkajším narušeniam reality bývalou vládnou obrannou pobočkou, schovávajúc sa tak zároveň pred zrakom verejnosti, uchovávajúc mnohé tajomstvá a informácie. Dnes jeho správa patrí pod organizáciu Effettualitu a prechováva tu jak niekoľkých svojich členov, tak mnohé významné osobnosti z vojenskej a politickej oblasti. Centrálnou budovou je spomínaný tajný úkryt a pôsobisko Oddelenia pre výskum.

Situácia v podzemí bola v poslednom období viac než napätá. Náhla smrť bývalej vodkyňe Oddelenia pre výskum spôsobila obrovský chaos. Čo sa konkrétne udalostí z dnešného dňa týka, zastavil sa tu eliminačný tým, odovzdávajúc oťašklé telo Isabel do rúk profesionálov, ktorí takmer okamžite začali s vypočúvaním. Prerušil ho až vpád plavovlasého muža dovnútra.

"Ospravedlňujem sa za meškanie, mal som povinnosti," z jeho strany pomerne obvyklé chabé ospravedlnenie, ktoré však nič nemenilo na skutočnosti, že muselo byť tolerované.
"Takže to je tá m*cha, ktorá pripravila môjho priateľa o život," skonštatoval potom, čo prostredníctvom známeho špeciálneho skla zazrel vypočúvanú Isabelu.
"Zdá sa, že tam už budú nejakú tú dobu. Ako to zatiaľ ide? Spolupracuje nebodaj?" neostýchajúc sa položil otázku vedľa stojacej osobe.

"Na jej urodzený pôvod až veľmi dobre. Je nám ochotná poskytnúť významnú informáciu výmenou za to, že ju nepovedieme na popravu," odpovedala ochotne mladá žena odetá v bielom doktorskom plášti. Plavovláska samozrejme zaujímalo, o akú informáciu sa jedná, na čo mu bola poskytnutá následovná odpoveď.
"Spôsob, ako sa dostať na palubu lode snov," za normálnych okolností by muž bojoval za právo pomstiť svojho priateľa, no táto ponuka sa dokonca i jemu zdala nanajvýš lákavá. Obaja sa napokon zhodli, že to za to stojí a tak už viac nie je dôvod popisovať ďalší priebeh situácie...

Bránou jsme prošli nad Taliánským podzemním městem.
Kde je vchod dolů jsem netušila, proto jsem jen zůstala stát a čekala, kdy se někdo objeví. Museli vědět, že nevíme, kudy dolů. Skála zde mi nepřišla zajímavá. Dokonce mě pohled na ni nudil. Přecházela jsem před bránou jako lev v kleci a čekala, kdy se někdo z organizace objeví.

Prešla som bránou a ako som si myslela, okolie sa so mnou zatočilo. Pre istotu som si čupla a prečkala tak nepríjemné točenie. Keď to prešlo znova som vstala. Zbadala som kapitánku a trocha sa upokojila. Nik iný tu zatiaľ nebol.

Skrze bránu jsem se dopravil na toto prapodivné místo. Stejně jako když jsem na loď vstoupil, ihned po příchodu na loď mě čekalo nemilé překvapení, ani teď to nebylo jiné. Hlava mě rozbolela tak, že jsem si připadal, jakoby mi do ní někdo hodil kamenem. Bolela mě část hlavy, která se nacházela za čelem.
Trochu jsem se zamračil a nechtěl to dávat najevo, musel jsem chvíli počkat, než si na tu bolest trošku zvyknu, protože přišla jako blesk z čistého nebe.
Proto jsem si jednou rukou začal masírovat čelo a pitomě jsem se při tom pitvořil.
"Kde to vůbec jsme?"
Optal jsem se kapitánky mezitím, co jsme čekali na ostatní.

"Pravdu?" ušklíbla jsem se.
"Netuším. Rozhodně je to na Zemi. U brány. A někde tady by měla být a naše milovaná organizace. Pokud si pro nás nepřijdou, mi nikam netrefíme a navíc jsme uprostřed skal."
Ironické? Víc než ironické!

Spomedzi jednej zo skál obďaleč návštevníkov potom, ako sa na mieste čo i len chvíľu zdržali, začala vychádzať nie veľmi nízka, nevýrazná osoba maličkej postavy. Bez akýchkoľvek zbytočných slov kývla na prítomných a začala sa čoraz viac a viac približovať. Čím bližšie bola, tým zreteľnejší bol i jej vzhľad. Bola to veľmi mlado vyzerajúca žena.

"Identifikujte sa," prehovorila ticho, hoci si bola vedomá toho, že by sa v týchto končinách iba tak nejakí iní ľudia nepohybovali. Uvedomovala si však i to, že je bezpečnostné opatrenia nutné dodržiavať za akýchkoľvek podmienok a to dokonca i v prípade dohodnutého stretnutia. Ako náhle bola dostatočne blízko návštevníkov, bez akejkoľvek známky emócie, či pohybu, postávala na mieste, vyčkávajúc na nejakú odpoveď. Neobvyklá na nej bola obzvlášť farba očí, ktorá neskutočne pripomínala tú od Isabel - krvavo červená. Je možné, aby to bola nočná mora?

"Kapitáni Snílkovských lodí Destiny a Insignie a jejich přátelé," prohodila jsem směrem k neznámé osobě. Snad už jsem si zvykla a snad mělo jiný důvod, že pocit strachu nebo temna tu nebyl.
"Přišli jsme déle kvůli technickým problémům, které včera nastali, ale máme dohodnutou schůzku s někým, kdo bude za vás rozhodovat. Prosím, zaveďte nás k takovému člověku."

Maličká osoba sa rozhliadla navôkol, či sa niekde ešte neskrýva niekto navyše. Rozhodla sa však nezabíjať tým priveľa času. Otočila sa a s pochopiteľnou zmenou smeru vyrazila smerom od nich. Bolo viac než jasné, že vchod musí byť niekde v okolí. Ona však iba ticho kráčala a až na pol cesty, keď už prešla nejakú tú vzdialenosť, konečne prehovorila.
"Poďte," vyjasnila bez spomaľovania. Zastavila sa až pri jednej z najväčších prítomných skál, kde akoby duchom neprítomne čakala na zvyšok. Po celý čas pôsobila strašne unavene a utiahnuto. Už na pohľad bolo jasné, že nepôjde o komunikatívnu osobu.

Podíval jsem se po podivně vypadající osobě a mlčel jsem.
Nechtěl jsem pokoušet štěstí, a proto jsem ani nezkoušel aktivovat své dračí oči. Díval jsem se kolem sebe a byl tu jen kámen na kameni.
Přeměřil jsem si ji pohledem a myslel jsem si svoje. Ještě jsem pohledem sjel na ostatní snílky a pomalu jsem se za tou podivnou osobou rozešel.

Při sledování této osoby jsem se necítila nejlépe.
Byla jsem zvyklá na život mezi Snílky a krutá realita mne zasáhla víc než jsem čekala. Když nás vyzvala, abysme šli za ní, chvíli mi trvalo než jsem vyrazila.
Odloučení od lodi, návrat na zemi, rozhodnutí o budoucnosti Snílků... Bylo toho tolik. Ještě jsem počkala až půjdou ostatní a pak už jsem se odhodlala držet hned za naším "průvodcem."

Mlčky som šla za kapitánmi a držala sa pri Mattovi.
To dievča vyzerá dosť zvláštne, pomyslela som si a nespúšťala z nej oči. Keď zastavila pri jednej zo skál, prezrela som si ju, asi vchod...

Ako náhle si osoba uvedomila, že sú už všetci pri nej, siahla rukou na jednu zo skalných oblúčikov. Nahmatala na nej kameň, ktorý odkryla a naťukala kód. Okamžite potom ho zasa raz vrátila na miesto a čakala, kým sa skala otvorila. Vchod však nebol typický a obyčajný, ako by sa samozrejme dalo čakať. Neďaleko od neho sa totiž otvorili ďalšie dvere. Osoba maličkého vzrastu si premerala všetkých prítomných a náhodne ukázala na Matthieua.
"Vy, prosím, vstúpte do týchto dverí, ako poistka proti tomu, že by si zvyšok zmyslel robiť blbosti. Ostatní pôjdete za mnou," oboznámila skupinu s podmienkami stretnutia.

"To..." jemně jsem skousla spodní ret.
"To nebylo v dohodě." zvedla jsem k osůbce pohled.
"Nevím, jak druhý kapitán, ale nesouhlasím s takovou podmínkou. Souhlasila bych, kdyby měl zůstat tady. Ale ne sám a ne ve dveřích, ve kterých je bůh ví co. Můžete ho zabít, aniž bychom to my věděli. Není to vůči nám fér. Chápu vaši obezřetnost. Ale my musíme jednat stejně opatrně jako vy."

Postupoval jsem za malou osobou až do chvíle, kdy promluvila o něčem, co mi opravdu až moc připomínalo něco jako pojistku.
Okamžitě jsem ji zpražil pohledem a zakroutil jsem hlavou.
"Obavám se, že takhle to nepůjde... Buď půjdeme všichni, nebo si skrze vás uděláme cestu sami. Nepřišli jsme tady k tomu, abyste si z nás dělali loutky a vězně. Přišli jsme s dobrými úmysly a nehodláme se tady podřizovat...
Byla to vaše organizace, která přišla s výhružkami o zničení, takže nás berte buď jako sobě rovné, nebo na to celé zapomeňte. Nejste to náhodou vy, kdo má nehoráznou převahu a lusknutím prsů nás můžete zničit?
Tak proč taková pojistka? Máte snad strach?!"
Pozvedl jsem obočí a okamžitě malou slečnu uvědomil, že na její podmínky nehodlám přistoupit.

Tá podmienka sa mi vôbec nepáčila a bola som rada, že s ňou kapitáni nesúhlasia. Pohľad mi visel na tom dievčati, dúfala som, že dovolí, aby sme zostali spolu.

"Keby sme vás chceli zabiť, urobíme to pokojne aj tu," ubezpečila žena Bereniku. Nemala v danú chvíľu čo viac povedať. Nestrácajúc viac zbytočných minút zopakovala.
"Žiadam vás znova, aby ste vstúpili. Ak sa predtým chcete všetci ísť uistiť, že je to iba prázdna miestnosť, pokojne môžete. To však nič nemení na podmienkach," trvalo dievča na svojom. Neodpustila si však neodpovedať aj Eserathovi.
"Toto miesto nie je naše hlavné sídlo. Slúži iba pre úkryt jednej z našich mnohých jednotiek, preto si nemôžeme dovoliť nebyť opatrní. Na vašom mieste by som zbytočne nerobila problémy vyhrážkami a pristúpila na podmienky. V opačnom prípade budete pôsobiť, ako keby ste nás naozaj chceli zradiť. Ako som povedala, je to iba prázdna miestnosť, pokojne sa môžete ísť presvedčiť. Rovnako tak ak máte pocit, že by ste tam radšej šli dvaja, alebo nebodaj i traja, môžete. Je to iba na vás. Každopádne, minimálne jeden musí vstúpiť a minimálne jeden z kapitánov pokračovať. Bezpečnostné predpisy, zbytočne sa so mnou budete vybavovať. Riadim sa iba rozkazmi."

Pohledem jsem přejela k Eserathovi.
Pohledem, který říkal, že teď na nás závisí nejen naše životy, ale i životy posádky našich lodí.
"Kapitáne ani mě se ty podmínky nelíbí, ale my dva budeme muset pokračovat. Rozhodněte sám, jsou z vaší lodi. Ale možná by nakonec bylo i lepší, kdyby počkali. Nevíme, na co narazíme."
A nesmíme si dovolit porušit jejich podmínky...
Spoustu věcí jsem neřekla nahlas, ale doufala jsem, že mě pochopí.
Nemohli jsme riskovat obě naše lodi.

Rty jsem smrsknul na miniaturní čárečku z toho, jak jsem z téhle podmínky zuřil, to vše navíc podporovala i neskutečná bolest hlavy...
Chvíli jsem ještě uvažoval, jak to té malé potvoře vymluvit, ale nakonec jsem uznal, že na prvním setkání to asi nebude mít smysl a otočil jsem se na Matta.
"Myslíš, že bys to pro nás mohl udělat? Omlouvám se, nečekal jsem, že tady budou taková bezpečnostní pravidla! Pokud to uděláš, budu ti velmi vděčen, ale jedno si pamatuj. Jediný náznak nebezpečí a máš volnou ruku, dělej, jak uznáš za vhodné."
Promluvil jsem k Mattovi a s naštvaným výrazem jsem sem tam kouknul po malé slečně.

"Děkuji ti..."
Poděkoval jsem mu, protože to od něj byla velká oběť, chtěl jsem, ať je s námi a místo toho tu bude zavřený jako zvíře v kleci.
Protočil jsem oči a snažil se ignorovat bolest v hlavě, která ve mě vyvolávala jakousi agresi spolu s velmi naštvanou náladou.
Otočil jsem se tedy na příslušnici organizace a jízlivě jsem se na ni pousmál.
"První a poslední podmínka, kterou plníme!"

Ruku dievča priložilo na odkryté skalné dvere miestnosti, do ktorej práve Matthieu vošiel a zavrela ich tak. Ten bol preto vo vnútri sám. Bez akýchkoľvek okolkov som podišla k druhým dverám a chystala sa vstúpiť, vyčkávajúc i na ostatných predtým, než ich zvnútra uzavriem.
"Pochopiteľne. Vonkoncom ani len my nevidíme najmenší dôvod k ďalším zbytočným podmienkam, ktoré by mohli akýmkoľvek spôsobom narušiť našu budúcu spoluprácu. Ako ste totiž poznamenali, naša moc je obrovská, no stále obmedzená. Dúfajme, že sa vo vnútri nepokúsite robiť problémy," povedala, čo mala na srdci a už iba ticho čakala.