Akihiro Kazuki

Kapitola 1. - Počátek všeho...

Narodil jsem se přesně 2 minuty po půlnoci. Venku zrovna hustě sněžilo a v té době, už v listopadu mrzlo, až praštilo.
Porod na mou mamku přišel nečekaně, když zrovna byla v práci. Nejspíš se asi divíte, že byla v práci a navíc ve skladu, kde tenkrát dělala jako jedna ze 3 pracovnic. Bylo to však nutné a vypadalo to, že to nebude ani nijak namáhavé, protože by tam jen seděla a hlídala. Navíc jí doktoři říkali, že porod se opozdí o takový měsíc, protože prý se mi ještě nechce ven, i když už jsem dávno měl být.
Tehdy totiž té paní, co tam měla být, onemocněl syn, ale dost vážně. Musela bohužel narychlo odejít a jediný, kdo byl volný, byla moje mamka.
Už v té době jsme měli nějaké finanční problémy, protože můj otec nějak extra nevydělával a babička byla trochu, jak se říká skrblík. No a jelikož dostala příslib nějakých bonusů a navýšení platu za tyto hodiny, samozřejmě potom skočila. Mohlo nám to totiž dosti pomoci...
Bohužel se stala jedna nemilá věc. Lékaři sice říkali, že bych měl dojít později a že by to mělo být v pohodě, ale... nějak se mi tam uvnitř už asi nelíbilo a tak jsem dostal suprový nápad, podívat se na chvilinku na čerstvý vzduch.
Byl tu však jeden menší háček... mamince se to už tolik nelíbilo. Taky, nebylo divu, když se nám najednou synáček rozhodne cestovat, když je někde sama v obrovském skladu a navíc bez mobilu. Co teď, že?
Mamka však byla velmi statečná ženská a uměla si i s těmi bolestmi poradit. Nějak se totiž dostala do vedlejší řady, kde byl skladový telefon a tím se zavolala pomoct.
Byla pravda, že to chvíli trvalo, než se tam dostala záchranka a vlastně, i než zavolala, ale... naštěstí už v té době jsem byl trochu lenošný, takže jsme nikam nespěchal a nasadil takové vycházkové tempo.
Bylo to však štěstí v neštěstí, protože sice byla pravda, že díky tomu dojeli záchranáři v čas a stihli i mamku převést do nemocnice, ale... pak už to chtělo, abych se dostal rychle ven a já ne a ne a ne.
No jo no, co čekáte od takového paličáka jako já, že? Nikdy jsem si skoro nic nedal rozmluvit, takže by bych si asi v budoucnu kazil reputaci, kdybych u porodu ustoupil ne?
Mamka už jeden porod za sebou měla, ale ten byl před 6 lety. No a jak všichni víme, kosti a děloha se vrací do původní podoby do 5 let. Já už jsem tu hranici přetáhl. A navíc se mi ještě moc ven pak nechtělo, nebylo nač spěchat, takže to byl opravdu dlouhý a bolestivý porod.
Mamka u něj byla sama. Otec byl také v práci a zkrátka z tam pr nemohl odejít, takže si musela vystačit bez něj. Jak říkával... "Byli tam doktoři, tak si myslím, že není, co řešit..."
Ach... kdyby aspoň věděl, co to pro ni nebo pro mě v budoucnu může znamenat. I když... teď bych řekl, že jsem za to i rád...
Nakonec jsem se však asi po 4-5 hodinách dostal na svět a svým křikem málem vysklil celou porodnici. Jako, kdyby mě držela ta pěkná blonďatá sestřička, tak ani neceknu, ale... když to byl ten zarostlý a vrásčitý páprda, tak se mi to pochopitelně nelíbilo!
No, až pak jsem zjistil, že je to docela fajn chlap a chodím k němu do dnes
Mamča z toho byla však úplně grogy, takže neměla čas si se mnou ani pořádně pokecat, ale asi bych ji stejně nepustil ke slovu. Už tehdy jsem se musel začít učit té své ukecanosti, i když jen v podobně nějaký zvuků. Hlavně tedy křiku...
Mamka my však doteď ze srandy vyčítá, že se mnou zažila ten nejdelší a nejtěžší porod ze všech čtyř, takže bych jí prý měl nejvíce poslouchat a být ji vděčný, že se na mě nevykvákla.
Hehe... si myslí, že jí to zbaštím. To by mě neudělala, ale.... no... raději na to nebudu myslet...
Tím se však na tom nic nemění, že mě to vždy trefí při první příležitosti, co má. Hned na to začne rozebírat, jak jsem byl krásný drobeček, který měl takový malučký zadeček.... no... však víte, jak to pokračuje ne? Ty mamky.... ale... abych to ukončil, takhle nějak jsem se tedy dostal na svět.
Tím však příběh teprve začínal....


Kapitola 2. - Kde se to pokazilo?...

Postupně jsem rostl jako z vody a povést naší rodiny velikánů jsem rozhodně nehanbil. Nebyl jsem sice nějak, až moc extra vysoký, ale prcek jsem také nebyl. Dalo by se říct, že takový průměr nebo slabý nad průměr.
Niv však na tom neměnilo, že jsem se svým vrstevníkům v mnohých věcech rovnal a v některých byl třeba i lepší. Nemůžu říci, že bych byl někdy nějaký srábotka, který se sám o sebe neumí postarat a musí spoléhat na ostatní. To určitě ne...
Už od malička mě moje rodina učila všemu, co bych do budoucna mohl potřebovat. Říkali, že mám mluvit pravdu, být upřímný, mám být slušný a také pořádný, starat se o to, jak vypadám, abych nechodil jako gajdal, mám se umět o sebe postarat, třeba jako naučit se vařit, péct, uklízet a všechno možné. Také dbaly na to, abych hlavně dělal to, co mě baví a šel si za svým a když si tedy něco usmyslím, tak to vyplnit. Takže, když jsem se rozhodl studovat práva a být doktorem práv, tak jsem si zatím šel a myslím, že i moje vzdělání a všeobecně známky, podle toho vypadali.
Mnozí říkali, že je to jen kvůli tomu v jaké jsem třídě, do budoucna jsem jim to dá se říct vyvrátil, ale to už předbíhám.
Je pravda, že některé věci jsem méně pochytil. Třeba o tom lhaní, nevyvádění hloupostí a tak, ale... když si to tak člověk vezme, každý je nějaký, ale většině tyto vlastnosti zůstávají, ať už v menší nebo větší míře. Já nemůžu se přiklonit ani k jedné straně...
Ni méně i přes všechno jsem měl docela dobou výchovu, ale... nic není růžové, jak se zdá.
Vypadalo to sice ideálně a docela slušně, ale... jak víte... napsal jsem rodina... ne rodiče. Můžete ještě chvíli hádat, než vám to půjdu napsat....
Myslím, že ale asi nikdo si neumíte představit, bez toho, aby jste mě znali, co by to asi mohlo být. Nic vám nezazlívám, mě by to také nenapadlo...
Měl jsem sice dobrou skvělého bratra, milující mamku, babičku a úžasného dědu, i když babička byla dost majetnická. Nikdy jsem si však na ně nemohl nijak více stěžovat, protože mě vždy podrželi a byli se mnou, ale... jeden člověk nám tu schází.... ten jeden, který je asi nejdůležitější a také od něj se odvíjí zbytek mého zapleteného života.... Můj vlastní otec...
Rozhodně nemůžu říct, že to byl vždy špatný člověk. Že byl špatný, když si ho má matka brala. To opravdu ne. Dokonce my jednou i zachránil život, když jsem se topil. Byla to sice jeho vina, že jsem se do té vody dostal, ale bez váhání pro mě skočil a vylovil mě. Nechtěl to udělat, tím si jsem na sto procent jistý, ale... jak všichni víme, lidé se mění a hlavně se mění podle těch, které mají ve svém okolí. Jak málo stačí, aby někdo druhého ovlivnil a donutil k tomu, na co by dříve ani nepomyslel.¨
Každý má však svou vlastní hlavu a podle mě, když si řeknete samy sobě ne a jim také, tak to, že nakonec uděláte, co chtějí, je už jen vaše vlastní hloupost...
Můj otec u mého porodu sice nebyl, ale dostavil se jen pár hodin po něm, kdy mu skončila noční. Byl také velice rád, že mě má, protože jsem byl jeho prvorozeným synem a také jsem měl hrdě nosit jeho jméno a příjmení. Nikdy jsem si však nemyslel, že se za něj budu někdy stydět.
Mamka s otcem spolu žili docela spokojený život. Měli rodinu, měli zázemí, měli teď už dostatek peněz, měli lásku, měli všechno, co si jen obyčejný člověk může přát.
Byla tu však jedna věc, kterou neměl můj otec... dobré přátelé....
Jeho přátelé byli, totiž po většinou zloději, dýleři, sadisti a všeobecně kriminálníci. Už na první pohled vypadali dost... nepříjemně a moje matka si to moc dobře uvědomovala.
Chtěla to Akihirovi (Otec) rozmluvit, chtěla, aby si našel nové přátele... lepší a spolehlivější. Ale on na ni nedal a dál se s nimi stýkal a sám pod sebou si hluboký hrob kopal. Kdyby tenkrát poslechl, nic z toho se nemuselo stát.
Otec postupně začal být protivný, zlý a dost egoistický. Chodil domů stále později a později. Začínal se svým takzvanými "přáteli" trávit více a více času a na nás zapomínal. Věnoval se raději jim, než nám a zkrátka, doslova kašlal na to, co s námi bude.
Navíc... většinu peněz utrácel za alkohol, holky, výlety s kamarádíčkama a jiné podobné věci.
Když mu později peníze začali, až moc rychle ubývat, protože rozhazoval víc, než dokázal vydělat, musel si najít ještě něco, co by mu přinášelo nějaký zisk. A prý se ještě hodně nudil, takže potřeboval nějakou zábavu, která by mu i něco přinesla.
Jelikož jeho parta už měla s pár věcmi zkušenosti, rádi ho zasvětili do toho "úžasného" světa zločinu a znova začali podnikat, teď už s novým partnerem, v kriminální činnosti.
Bylo jedno, co dělali. Hlavně, že je to bavilo a bylo z toho dost výdělků. Byli to různé loupeže, ozbrojená přepadení, pojišťovací podvody, převážení nelegálních látek, zkrátka cokoliv, co se našlo.
My jsme o tom samozřejmě moc nevěděli, ale... jeho novou povahu a chování jsme pociťovali úplně jinak.
Já už jsem u něj nebyl šmudla, ale jen otravný spratek. Mamka už pro něj nebyla manželka, ale jen jeho osobní K**va. Když nechtěla dělat to, co chtěl on nebo byla unavená, nemocná, zkrátka cokoliv, byl ji do té doby, dokud byla při vědomí a nebo dokud neudělala to, co chtěl.
Naopak na mě se obvykle vylíval svou zlost. Ať už byl jakkoliv rozladěný, naštvaný nebo vystresovaný, začal mě mlátit kvůli každé kravině. Když jsem si třeba sedl na špatnou židli a ta druhá zrovna byla jeho, seřezal mě tak, že jsem se nemohl postavit. Bylo mu jedno, jestli mi něco udělá. Dával mi pěstí do zad, do hrud, do hlavy, když jsem byl na zemi, tak si rád kopl, ať už se trefil kamkoliv. Stačil jen malý pokus o obranu nebo nějaký větší křik, vzal si klacek a mlátil mě přes nohy a ruce, jen abych si už nedovolil to příště udělat.
Pokud se mě pokusila mamka zastat, bylo to ještě horší. Já dostal větší výprask a ona také a klidně by nás dokázal i umlátit k smrti, kdybychom se o to znovu pokusili.
Moc dobře si vzpomínám na to, jak zase jednou bil mamku a já už se na to zkrátka nemohl dívat a tak jsem se před ni postavil a začal křičet, aby toho nechal...
Tehdy jsem skončil na pohotovosti, kde jsem pak v té jisté nemocnici zůstal ještě týden. Měl jsem zpřelámanou ruku, zlomený nos a rozbitý celý obličej. Záda jsem měl jako omalovánky a ještě druhou ruku vykloubenou. To bylo, když mě držel a já se pokusil utéct. Myslím, že jsem měl i něco s kolenem a nějaký ty žebra i naštíplý nebo co, ale... to už stejně bylo jedno. Na pohotovost mě dovezli už v bezvědomí, takže si vlastně od té ruky nic nepamatuji. Spíše to vím jen z vyprávění...
Když se potom příbuzní, ale i lékaři ptali, jak se mi to stalo, prý jsem spadl ze střechy druhého patra mezi hromadu cihel. Bylo to asi to nejpravděpodobnější, jak se mi to mohlo stát. No a jelikož moje matka, při výhružce smrti jí a i mě, to odkývala, dál se tím už ostatní nezabývali a já zkrátka byl jen hloupý nemotora, který se přitom málem zabil. Nemyslíte, že je to dost špatná ironie???
S tím se však u nic nedalo dělat a my museli jít dál. Museli jsem se ho naučit poslouchat a respektovat, museli jsme na veřejnosti dělat jako, že nic, museli jsme hrát šťastnou a spokojenou rodinku a přijmout jeho pravidla. Jiná možno zkrátka nebyla a náš život postupně upadal do strachu, bezmoci, bolesti, zármutku a utrpení. Snažili jsme si hledat světlé chvilky, které by nám pomohli, dávat malé náznaky veřejnosti a hlavně svému blízkému okolí, ale tak, aby to on nevěděl. Nemohli jsem jít na to přímo, báli jsme se. Vždycky jsme prožívali Vánoce, když nás nechal doma osamotě.
Ani nejbližší rodina a můj starší bratr o tom nevěděl. Většina toho se děla v jiné vesnice, kde žil on se svou rodinou, ale měl i svůj vlastní dům. Můj bratr naopak trávil více času v našem domě a u babičky a samozřejmě jako ostatní, hltal všechno, co Akihiro (otec) navykládal.
Ani doteď nikdo skoro neví, co se tenkrát dělo. Ví je, až další příhody, které se nám stali, ale většinou, toto jsme si nechávali pro sebe. Bylo to zkrátka už dávno a nemělo cenu to vytahovat.
V naší rodině se toto téma stalo Tabu a nikdy jsem ho už nevytahovali...
To však už zase předbíhám a odvracím se od jádra této konkrétní věci...
Zkrátka jsme museli žít jako nějaké jeho hračky a snažit se, aby na to nikdo nepřišel, i když bychom byli rádi. Nikdo si však něco takového neuměl představit, takže to vypadalo jako by byli slepý.
Nakonec jsme přestali i doufat, že by se to někdy v životě mohlo napravit... byli jsme smíření se svým osudem...


Kapitola 3. - Velký zvrat...

I když z otce teď byl dá se říct kriminálník a také tyran, nebylo to takové pokaždé. Někdy měl i své nálady, že byl příjemný, klidný, a dokonce se nám i věnoval. Především teda mě. Nesměli být však v blízkosti ti jeho kamarádi, jinak bylo jedno, v jakém rozpoložení zrovna je. Dokázal by nás seřezat jen kvůli tomu, aby se předvedl...
Ale jak říkám, uměl být i jako každý normální otec a když jsme nedělali blbosti, ty jeho nálady a záchvaty nebyli tak časté. To byla asi jediná výhoda a také to, co nás stále drželo v naději, že to zase všechno bude dobré a my budeme třeba někdy normálně žít. Nebylo to sice, kdo ví co, ale věřte, že v tu chvíli by jste za to byli víc, jak vděčný.
Jednou zase měl takový ty lepší, jestli ne nejlepší víkend a tak se se mnou a s mamkou domluvil, že by mě někam mohl vzít, třeba do zábavného parku nebo ZOO. Prostě to, co si já sám vyberu.
No... řeknu vám, popravdě jsem byl dost překvapený, že mě vůbec něco takového nabízel, i když ne zas tolik. Nebylo to poprvé a ani naposledy, ale... zrovna předevčírem měl zase svůj den, takže jsem úplně nečekal, že by se tak rychle z toho vzpamatoval, ale neměl jsem v plánu to nějak více řešit. Samozřejmě, že jsem s radostní přikývl a mohli jsme vyrazit...
Tehdy jsem s ním prožil asi ten nejlepší den, který by nic asi nepřebilo. Bylo to opravdu něco a já konečně zase zářil jako sluníčko. Dokonce i on byl úplně jiný. Zase to byl ten můj starý táta, kterého jsem vždy měl rád a ne to sadistický p**se.
Všechno by bylo opravdu dokonalé, kdyby mu asi v polovině cesty zpátky nezazvonil telefon, který měl celý den vypnutý a zapnul si ho, až při odjezdu ze ZOO.
Můžete hádat, kdo mu volal. Samozřejmě, že jeho nejlepší kámoš Benedigt. Prý jsou někde poblíž a že by ho tam potřebovali.
Nechápal jsem, na co ho zase potřebují. Jistě na nic rozumného, ale vůbec jsme si nedokázal představit, co se tam bude dít. Tato událost mi totiž změnila celý můj život.
Trvalo to jen pár minut, než jsme se dostali k nějaké benzínce. Přesně si ani nepamatuji, kde to bylo, i když by stačilo se jen jednou podívat a zase si to připomenu.
To je však už vedlejší. Hlavní bylo, že ti jeho kamarádíčci, tam už čekali. Všichni byli černě oblečení a vypadali spíše, jak nějaký tajný agenti, kteří se chystají na nějakou vele důležitou misi, než jako normální civilní občané.
Otec vystoupil a s úsměvem se s nimi šel pozdravit. Nějakou chvíli s nimi kecal a zdálo se, že nechtějí, abych něco slyšel, protože se občas na mě podívali, jestli stále sedím v autě a náhodou neposlouchám.
Bylo mi to popravdě docela podivné, ale byl jsem 8 letý kluk. Myslím, že v té době by jen málo koho napadlo, co se děje. Já se to rozhodl ignorovat...
Po chvíli se ke mě otec zase vrátil a s takovým vážnějším pohledem my přikázal, abych zůstal v autě a za žádnou cenu nešel za nimi a ani nevycházel. Zkrátka jsem tam na něj měl počkat, ať se děje, co se děje. Potom, už se rozešel zase zpátky a i s nimi, zmizel za rohem benzínky. Zůstal jsem tam v autě sám a nechápal, kam to tedy jdou, když vchod je zepředu a navíc, úplně na opačné straně. Raději jsem však na tom moc nepřemýšlel a začal si hrát s rádiem...
Asi po 15 minutách mě to přestalo v tom autě bavit. Byla tu strašná nuda a vážně už se to v něm nedalo vydržet. Proto jsem se nakonec rozhodl, že se půjdu mrknout, kde tak dlouho jsou. Věděl jsem, že z toho budu mít asi průšvih, ale vážně, udržet 8 letého kluka na jednom místě delší dobu? To je opravdu nesplnitelný úkol.
Nakonec jsem tedy auto opustil a vydal se tím směrem, kde mě předtím zmizeli z očí.
Šel jsem opatrně, aby mě náhodou někdo z nich nepřekvapil. Bál jsem se, že bych zase dostal vynadaný nebo něco horšího. Spoléhal jsem však na to, že dnes měl otec fakt dobrou náladu, takže by to měl brát v pohodě. Vždycky to tak bylo, když byl dobře naladěný a když to tak bylo vždycky, neměl jsem důvod si mysle něco jiného...
Konečně jsem uslyšel jejich hlasy, spíše hlas otce. Bylo to ještě o roh dál, směr druhá silnice. Z každé strany totiž byla jedna a my byli na té vrchní. Když se však benzínka obešla, tak na druhé straně byla ta spodní silnice. Bylo to hned u města, takže tam byla křižovatka s pár vedlejšími ulicemi, kde už byli postavené i nějaké domy a dva menší obchody, jež v tuto dobu však byli už zavřené.
Došel jsem pomalinku, až k rohu budovy a nakoukl, na koho tma otec mluví...
To, co jsem viděl, mě dost překvapilo a zároveň nehorázně vyděsilo. V tu chvíli jsme nevěděl, co se to sakra děje a jestli mám věřit tomu, co vidím.
Stáli tam všichni ti jeho takzvaní "kamarádi. Všichni měli na sobě masky ještě černé čepice, které před tím neměli, ale to bylo teď jedno. Hlavní věc byla ta, že můj vlastní otec držel v ruce zbraň a mířil s ní na hlavu nějakému japoncovi. Ostatní stáli také kolem a v ruce drželi podobnou zbraň, ale mířil na něj jen můj otec. Někteří měli u nohy položenou kabelu, které se zdáli něčím naplněné, ale opravdu jsem nevěděl čím. V tu chvíli jsem si ani nevšiml, že jeden s obchodů má vysklenou výlohu, kterou se tam dostali a nejspíš ho vykradli. Můj pohled směřoval jen k tomu, co se zrovna dělo přede mnou.
Otec na něj křičel, ať vytáhne všechny cennosti a peníze, co u sebe má a že nemá dělat žádné hlouposti nebo ho zastřelí.
Japonec před sebou mával rukami a vyštěkoval něco, čemu jsem absolutně nerozuměl. Šlo očividně vidět, že panikaří a přesně nevím co po něm můj otec chce.
Ten opakoval stále to stejné a aby dodal na důraznosti, vždy zbraní trochu pohnul směrem k tomu druhému muži, aby mu dokázal, že to myslí vážně.
Ten panikařil víc a víc a nezdálo by se, že by se hodlal něco vydat. Mával rukama víc a víc a najednou... ozval se hlasitý výstřel, až to ve mě hrklo. S vytřeštěnými oči jsem zíral na toho japonce, který zasáhl rukou zbraň a ta vystřelila. kulka ho zasáhla přímo do hlavy, až se z takové blízkosti jeho hlava chtěla jakoby urvat z krku.
Otce ostříkly malé kapky krve, které potom zásahu vyletěli do vzduchu. Tělo toho muže bezvládně dopadlo na zem, až to žuchlo. Hlava se stočila na mě a v jeho tváři šel vidět vyděšený výraz a prázdnota tam, kde by měl mít oči.
Z hlavně zbrani, která se začala třepat jako osika, stoupal bílý dým a mizel o pár desítek centimetrů výše od ní.
Nastalo hrobové ticho, jaké člověk zažije jen málokdy. Jakoby vše najednou utichlo a existoval jen ten výjev, který se vám před očima odehrával. Nikdo nevydal ani hlásku.
Já stále vyděšeně sledoval, jak z rány na čele vytéká horká a hustá krev. Nebylo jí moc, ale postupně přibývala a přibývala a přibývala. Roztékala se mu po celém obličeji a pak putovala v malých pramíncích k zemi.
Celý jsem se roztřásl, i když zima nebyla. Moje srdce bylo jako o závod a dech se mi málem zastavil. Teprve teď mi zpátečně začalo docházet, co se tu vlastně stalo, co jsem viděl, co můj vlastní otec udělal... zabil člověka!
Všechno se to přivalilo jako velká přívalová vlna, která smetla veškerý moje ostatní pocity a veškeré mé ostatní myšlenky z dneška. Všechno... všechno bylo rázem pryč, jako by to nikdy neexistovalo a já žil jen pro tuto chvíli... Jen pro ni...
Konečně se to hrobové ticho prolomilo, ale mým výkřikem. Už jsem to nedokázal držet v sobě... bylo to... musel jsem to nějak dostat ven... musel! Nedokázal jsem se pohnout, natož nějak rozumě uvažovat. Byl jsem úplně ochromený a vyděšený. Pocity se ve mě střídali jeden za druhým. Bezmoc, úzkost, zoufalství a znovu strach, všechno to... přivalilo se to na mě a já... já byl na pokraji svých sil.
Po mém výkřiku se všichni otočili na mě. Benedigt začal něco nadávat otci, že jsem tu vůbec neměl být nebo co a že toto nebylo v plánu. On byl z toho taky v háji. Nečekal, že toto ten japonec udělá, nevěděl, co dělat. Když si mě také všiml, zpanikařil ještě víc, ale ihned se po mě rozběhl. Chytil mě prudce za vlasy a vtáhl blíž k ostatním. K hlavě mě přiložil něco chladného, kde však s prostředku naopak stoupalo něco horkého. Hned jsme si uvědomil, co to je. Já však skoro nevnímal. Myslím, že na mě křičel něco ve smyslu, že to nemám říkat nebo že mě zabije, jestli se o tomto někdo dozví.
Padl tam myslím i návrh o tom, aby mě zastřelil, ale to hned někdo vyloučil...
Ucítil jsem silnou ránu na obličeji. Dal mi pěstí... Byl vzteklí a vystresovaný. Řval ještě něco o tom, že jsem měl zůstat v autě, že by bylo všechno dobrý...
Ostatní mezitím se přemístili k mrtvole. Vybrakovali jí kapse a ukradli veškeré cennosti, co měl u sebe. Potom ji chytli a chtěli ji někam odnést. Otec zase řval něco o hrabání a o policii. Chtěl myslím i něco po mě, ale... já jako bych byl pod vodou. Vnímal jsem jen na půl a všechno ke mě jakoby přicházelo z dáli. Jako bych se propadal do nějakého snu a postupně nic neslyšel. Jejich hlasy byli tiší a tiší a nakonec.... už jsem neslyšel nic... ztratil jsem vědomí a už dál nevěděl, co se se mnou děje. Nevydržel jsem ten nápor. Bylo toho moc... můj mozek to nedokázal pojat a zpracovat.... nedokázal... Zkrátka jsem úplně vypnul. Poslední, co jsem viděl, bylo to tělo, které zrovna zvedali, než jsem se psychicky zhroutil...

Kapitola 4. - Konec starého života...

Probouzím se... Je mi strašná zima. V krku mám naprosté sucho. Bolí mě celé tělo, ale hlavně hlava. Slyším vzlykání a někdy větší výkřik. Bolí mě z toho uši. Chci, aby to přestalo. Nevím, co to vydává, ale chci, aby to přestalo!
Po chvíli si to uvědomuji. Ty zvuky jsem vydával já. Tváře mám celé od slz a doškrabané od svých ruk. Když se pořádně rozhlédnu, vidím nějaký pokoj, nepamatuji si, jak přesně vypadal, jen tam nebylo moc věcí. Na posteli v rohu, kde sedím, jsou vidět vytrhané vlasy. Ne moc, jen malé pramínky nebo kousíčky. Kolena mám přitažené, až k bradě. Mám na sobě bílé triko a bílé tepláky. To nejsou moje věci, vím to jistě.
Ucítím pohyb a následný dotyk na tváři. Ucuknu. Osoba na mě však jemně promluví a vyzkouší to znovu. Ten hlas znám. Moc dobře znám. Tentokrát neuhnu. Teprve, až se mě znovu dotkne vzhlédnu. Uvidím ustaranou tvář své mamky. Soucitně se na mě usměje. Pohladí mě ve vlasech. Vyloudím také malý úsměv. Pak se znovu propadám do nočních můr...

Šedá místnost s jením stolem a čtyřmi židlemi. V jedné sedí nějaký policajt. Já sedím hned na proti v prostředí. Po prvé straně mám mamku a po levé nějakou paní, která dohlíží na to, aby se mnou při výslechu zacházelo slušně. Jsem nezletilý, musí tam být a rodiče taky. Vlastně jsem jen 8 leté dítě, takže není, co řešit...
Ten policajt je dost nepříjemný a každou chvíli ho musí ta paní sprdnout. Má strašně moc otázek a je hrozně neodbytný. Chce podrobně pospat to, co se tam stalo. Nedokážu mu odpovědět. V hlavě to mám všechno domýchaný. Nevím, co pořádně chce. Nechci se tam zase vracet. Mamka se mě zastává a říká, že mě mají už nechat.
Mluví totiž i k tomu policajtovi, co stojí u dveří. Oni však ne a ne přestat.
Vytáhne nějaké fotky a ukáže mi je... je tam ta vyhrabaná mrtvola. Všechno se my to znovu odehraje v hlavě. Vidím to jako by se to stalo včera. Vykřiknu a zakryji si oči. Začnu vzlykat a slzy se mi hrnou z tváře jako z vodopádů.
Mamka a ta paní hned na něj začnou křičet, že toto přehnal. Já už však zase nevnímám... znova se vracím na to místo a přehrávám si to v hlavě. Utíkám před tím tak, že se zase ponořím do bezesného spánku. Vypnu a nemám v plánu se tak brzy zapnout, než to přestane...

Soud... svědecká lavice. Sedím na ni a vedle sebe mám zase mamku. V hledišti sedí ta paní a stále na mě dohlíží. Chová se ke mě mile. Včera my koupila zmrzlinu a vzala mě do kina. Nechtěla riskovat, že kdybychom zašli někam jinam, třeba do ZOO nebo na kolotoče, že by se mě to zase vrátilo. Udělala dobře...
Byl to prýma den. Hráli Shreka.... ten oslík neměl chybu. Opravdu milá a hodná paní... oblíbil jsem si ji.
Právníci však tak milosrdní nebyli. Poprvé od té doby, jsem viděl zase svého otce. Seděl na lavic pro obžalované a hleděl do země. Na rukách měl pouta a po boku nějakého policajta. Byl to jiný, než ten, co mě vyslýchal.
Na toto mě připravovali. Chtěli, abych svědčil proti otci. Jeho kamarádům a tomu Benedigtovi toho prokázali více. Benedigt byl zodpovědný za 2 vraždy. Ta třetí se nevěděla. Byla to právě vražda toho japonce. Oni ho nepráskli. Odmítali se k němu vyjadřovat. Nebylo jisté, kdo to udělal. Já měl dosvědčit to, že to udělal právě můj otec. Tvrdil totiž, že mu ho jen pomohl zahrabat, ale to nebyla pravda, nebyla. Neměli však dostatek důvodů a ostatní na něj opravdu nic neřekli.
Byl jsem vyzván. Mluvil jsem potichu, ale už jsem to jakž takž zvládal. Nacvičili jsem si to. Nebylo to tak složité. Na otce jsem se však raději nedíval.
Žalobce dokončil moje svědectví a předal mě obhájci. Byl to divně vypadající člověk. Nelíbil se mi. Chtěl jsem to mít už za sebou.
Začal se mě ptát na různé otázky. Byl na mě tvrdý a hnusný. Každá námitka byla zamítnuta. Vyvracel a popíral všechno, co jsem řekl. Říkal, že jsem si to vymyslel, že je to jenom moje fantazie, že jsem se tím chtěl chránit. Snažil jsem se mu to vyvrátit, ale nedokázal jsem se takhle hádat. Bylo to těžké. Využíval mého psychického stavu. Nekompromisně po mě šel. Nenechal mě vydechnout. Nedokázal jsem mu už ani odpovědět.
Konečně jsem se podíval na otce. Všiml jsem si malého úsměvu a toho vražedného pohledu. Zvedl ruce a prstem si přejel přes krk. Suše jsem polknul. Věděl jsem, co to znamená.
Znovu jsem se celý roztřásl. Začal jsem pociťovat nátlak. Byl jsem zoufalý a vyděšený. Ten stres mi vůbec nepomáhal. Nevěděl jsem, co dělat. Přestal jsem už vnímat i toho, chlapa a i své okolí. Znova jsem se propadal. Ucítil jsem horké slzy na své tváři a pak vzlykot. Nakonec zase jen ticho a temnota... Znova jsem se zhroutil... nevydržel jsem to...

Kapitola 5. - Život jde dál...

Je to už pár týdnu, co soud vynesl rozsudek a mého otce zavřeli na 7 až 10 let. Ta vražda mu nebyla prokázána a byla přisouzena tomu Benedigtovi. Moje svědectví prý nešlo brát jako věrohodné. Byl jsem psychicky narušený 8 letý kluk, který to prostě neměl v pořádku. Ta událost mě nehorázně zasáhla. Právníci všechny moje slova rozdupali jako nic. Nebyla šance... zklamal jsem a nechal ho tak lehce vyváznout. Nevěděl jsem však, jak za to ještě budu pykat...
Na psychiatrii jsem byl jenom v období, kdy probíhali soudy. Ale i tak to nebyla zrovna krátká doba. Stále jsem ho však musel navštěvovat podobu dalších 3 let a to i z důvodu, který nastal, když jsem se vrátil domů.
Když jsem totiž došel po delší době do škole, nastala katastrofa. Spolužáci a děcka si na mě začali ukazovat, nadávali mi do vrahů a kriminálníků, říkali, že za to, že mu to prošlo můžu já, že jsme si to naplánovali, že jsme stejný jako on. Stejné jméno a příjmení, stejná krev, stejná rodina, stejně jako on, zločinec.
Posmívali se mi, slovně šikanovali a občas i fyzicky. Byl jsem odstrkovaný i učitelé se na mě dívali někteří skrz prsty. Všichni se mě raději stranili a snažili vždy vymyslet nějaký nový způsob, jak mě ještě více znemožnit. Byl jsem zkrátka syn vraha, které mu to nedokázali. Bylo to i ve zprávách, ale myslím, že soud, kde jsem byl já, ne...
Toto stejné bylo i v rodné vesnici. Prošel jsem ulicí a lidi se začali mezi sebou šeptat. Nemusel jsem slyšet o čem mluví, já to věděl. Byli nenápadní jak sáňky v létě.
Nic nechápali. Nechápali, co jsem si prožil, nechápali, jaké to všechno je, nic nechápali a jen my to ještě stěžovali! Chtěli, abych se tak choval, tak jsem se tak někdy začal i chovat. Ať teda ochutnají vlastní medicínu!
Život však šel dál. Nějak jsem to musel přežívat a zkoušet tu nějak vyjít. Byl jsem však samotář. Stranil jsem se lidí a zůstával zavřený ve svém pokoji. Psal jsem nebo na něco hrál, maloval si, zpíval písničky, cokoliv. Bavilo mě hodně věcí, ale většinou jsem v nich nalézal únik. Někdy jsem zkrátka sedával v rohu pokoje stočený do klubíčka a přemýšlel, všechno si promítal. Stále jsem se vracel k té chvíli, kdy vše začalo a kde se odehrála první fáze. Neustále jsem stál u té stěny benzínky a znova a znova se díval na to, jak ten muž umírá rukou mého otce. Zasekl jsem se na jednom místě...
Psychiatr my však hodně pomáhal. Nutil mě více chodit do společnosti ap přenést se přes to. Šlo to těžko, ale šlo. Musel jsem se jen snažit. To bylo to hlavní, co my scházelo, snaha se toho zbavit...
Čas plynul jako voda a léta ubíhali. Dostával jsem se z toho. Začal jsem být i společenský a přátelský. Naučil jsem se o tom mluvit. Své pocity pravé emoce jsem zavřel hluboko do skříňky ve svém nitru. Nahrazoval jsem je optimismem a stupiditou. Normální povahou teenagera. Našel jsem si i nějaké přátele. Některé věrné, některé ne... Předtím jsem se však ještě mnohokrát pokusil o sebevraždu. A nejen já sám, pokusil se o to i můj kámoš, ale udělat to mě, ne sobě. Stále jsem měl deprese a ty své fáze, kdy jsem byl jakoby... zombí. Nikdy jsem se však nesvěřoval a vše v sobě zavíral. Rád jsem pomáhal ostatním, protože mě to přinášelo potěšení. Byl jsem rád, že se mi svěří a já jim mohu pomoci. Bylo to uklidňující. Svoje pocity jsem však najevo nedával. Byl jsem stále uzavřený a i když upřímnost pro mě byla na prvním místě, tohle jsem si nechával jen a jen pro sebe. Nechtěl jsem tím ostatní zatěžovat. Okolí a jiní spolužáci a lidi na to stejně nezapomněli. Vždy, když byla možnost, tak mě to střelili, hlavně jistí lidé. Nedali mi nikdy pokoj a moje rodina mě vždy provázela. Posuzovali mě podle ní a raději se se mnou nebavili nebo se přidali k těm, co mě pomlouvali nebo jinak šikanovali.
Samozřejmě jsem prožíval i šťastné chvilky se svými přáteli a rodinou. Jako každý jsem se uměl bavit a zapojit k lidem. Už jsem se jim nevyhýbal, ale stále zůstával po většině času uzavřený. Stal se ze mě takový mouglí, který nasadil dvojí tvář. Uměl jsem být zlý a hnusný, ale to jen málokdo věděl. Začali mě vytáčet zmínky o mě rodiny, takže jsem byl i dost rapl. A pak tu byla ta zoufalá a tragická část. O té věděl fakt jen někdo. Nikdy jsem se však přes to úplně nepřenesl. Bylo toho víc a víc a když se k tomu přidali normální problémy jako třeba škola, osobní život a všechno ostatní. Bylo to někdy katastrofální a vždy mě při těch situacích lákala žiletka nebo provaz.
Nikdy jsem nechápal ty, co by si jen tak mohli vzít život. Doku však se něco podobného neprožije, pochopit ani nemůžete, ale pak ano. Připadávám to jako jediná cesta a vysvobození z tohoto zrádného a krutého světa.
Raději jsem však ještě volil říši fantazie a snění, kdy jsem si vytvářel svůj vlastní svět. Jen můj a nikoho jiného. Moderní vybavení naší planety mě k tomu poskytovalo dostatek prostředků a já mohl být jen ve svém pokoji a procestovat celý svět...
Byl to můj únik, jenom můj malinký svět, který byl pro mě obrovský jako celý vesmír. Nikdo my tady toto nesměl sebrat... nikdo. Realitu jsem měl krutou, ale vždy když jsem se ponořil do svých vlastních snů, mohl jsem být sám sebou a nebo svým vysněným já... Můj vlastní magický svět.... svět plný divů, zázraků a nekonečných možností. Je já a on...
[/spoiler]

- Trochu delší, než jsem původně chtěl, ale to je detail xD Je samozřejmé, že spousta věcí je vynechaných a usekaných, hlavně teda konec, ale... to nemusíte ani pochopit vlastně xD Myslím, že ti, co mě znají, to pochopí, až moc dobře, ale xD Něco vám můžu prozradit, jestli chcete... Ten příběh pak dále pokračoval taky těžce, ale bylo tam i spousta dobra a nakonec... neskončil tak špatně, ale on vlastně stále jde dál
Nikdy však nikdo neví vše, nemám pravdu? xD

-Vzhled-

______________________________________________________________________________________

Můj vzhled se mění, jak podle ročního období, tak i postupem času. Jako malý jsem totiž mýval úplně bílé vlasy jako měsíční zář. Mamka mi říkala stříbro vlásku nebo místo zlatíčko, tak stříbříčko. Doteď se tomu musím smát, ale byla to hezká přezdívka.
Jak však čas plynul, tak se mi postupně vlasy barvili do blond. Byli stále tmavší a tmavší a to přecházelo různé fáze. Tmavý blond, špinavý blond, hnědo blond a tak podobně. Stejně, jak to bylo s barvou, tak to bylo i s tvarem. Na na začátku jsem měl vlasy jako ovečka, strašně kudrnaté! Pak se mi postupně začali srovnávat, ale nikdy ne úplně. Pak se mi zase začali kudrnatit a znova a znova a znova.
Barva vlasů se mezitím prostřídala a dostala dost tmavou černou barvu. Ta však začala zase světlat a postupovala různými fázemi, až zase do špinavého blondu.
Navíc tmavost a světlost se opravdu určovala podle ročního období. V létě jsem je měl prakticky úplně světlé a rovné. No a zase v zimě úplně tmavé a vlnité. Opravdu, jak kdy.
Teď jsem se dostal do takové fáze, kde je mám spíše více tmavý, až do černa, ale dá se říct, že je to taková hnědo černá. Zase záleží na světle. Většinou však každý řekne, že černá...

To samé bylo s očima, i když já je měl od malička hnědé a ty mi také zůstali. Měnila se však jejich tmavost a světlost. Bylo to stejné jako u vlasů. Jako by se zkrátka přizpůsobovali s nimi. Takže, teď bych řekl, že je mám zase sytě hnědé, tedy takové tmavší. Nemám si však na co stěžovat... docela se mi to líbí...

Co se týče stylu oblékání nebo, co nejčastěji nosím, je mi to popravdě jedno. Mám sice oblíbené barvy jako jsou třeba letní - oranžová, žlutá červená nebo pak klasiku - bílou a černou, ale... spíše záleží na tom, co se mi líbí. Většinou jsou to volnější trika bez rukávů nebo s rukávy a volnější tříčtvrťáky, pokud je moc zima tak kapsáče. Opravdu záleží, jak co mi co padne do oka a nijak moc to nerozděluji.
Když jde třeba o něco důležitějšího nebo tak něco, beru si samozřejmě to lepší, ale ve stejném stylu. Popravdě si myslím, že to jde totiž využívat kdekoliv. Mám zkrátka rád oblečení, ve kterém se cítím dobře a můžu se hýbat a ne, abych byl jako voskový panák, kterému někdo do zadní části těla strčil zlatou vidličku, takže... chodím tak, aby to tak nebylo....

-Schopnost - Měsíční energie-

______________________________________________________________________________________

Měsíční energie nebo také měsíční síla. Je známa pod mnoha jmény, ale žádné není nesprávné. Všechny poukazují na jedno - měsíc.
Měsíc byl už od pradávna spojován se snovou říší a různými mystickými bytostmi a magií. Byl to vždy velký zdroj síly a moc, jež byl velkou záhadou pro všechny. Co je však jeho hlavní podstata? Co vlastně je tato energie schopná?
Jednoduchá odpověď . mnoha věcí, o kterých by si člověk mohl nechat jenom zdát.
Někteří si však bláhově myslí, že když ovládnout měsíční světlo, že budou nepřemožitelní. Ti lidé asi vůbec nechápou podstatu toho, proč je se vším takhle spojován.
Ta síla vychází z celé planety země a všeho, co se na ní děje. Není to tak, že zkrátka za všechno může jenom ta síla měsíce. Je to jen jakási vstupní brána nebo dá se říct i klíč k ní, který tu energii otevře a dokáže způsobit hromadu fantastických věcí, protože čerpá sílu ze všeho živého na planetě. Samotná měsíční síla však není tak silná a ti, kdo by ji získali, může přijít i jako zklamání. Je to však stále věc, kterou jen málokdo pochopí a rozhodně se jí krásou vyrovná jen máloco....

Za pomocí měsíční síly jde robit docela dost věcí. Vypráví se, že měsíční svit má léčivou a posilující moc. Také dokáže prozářit prý temnotu v srdci, ale to je jen taková dětská báchorka na dobrou noc. Je s ní však možné manipulovat a bránit se jí nebo vyvolávat silné útoky. Měsíční světlo se může i rozpadat a zase někde skládat a všeobecně je toho po více, než si kdo myslí.
Provází ji však i strašlivé nevýhody. Může totiž způsobovat poškození těla a i vnitřní bolesti a zranění. Při větším použití energie, totiž uživatel pociťuje narušení energie na svém těle jako by s ním byla přímo spojena. Nebo když by se využívala její léčivá a životodárná moc, tak vstřebává strašlivě moc vnitřní energie a člověka to velmi vysiluje. Postupně mu to vypíná smysli a dezorientuje. Při větším zásahu to může ubírat i věk, kterého se daný uživatel může dožít, protože tu potřebnou energii předá někomu jinému. To není samozřejmě vše... jsou tu další a další nevýhody, které platí ke každému využití jinak a není jich zrovna málo. S tím se však musí počítat, protože jestli člověk něco chce, musí i něco dát...

Další nevýhodou této energie je, že není stálá. Jak všichni víme, měsíc je nejsilnější, když je v úplňku a nejslabší, když je v novu. Způsobuje to vzdálenost měsíce od planety a tím se také snižuje i jeho síla.
Ať je tedy uživatel kdekoliv, funguje stále podle pravidel kalendářních dní a jeho stav se tak také vyvíjí.
Každým přibýváním měsíce, je uživatel silnější a zdravější. Všechno se mu postupně zlepšuje a jeho energie roste více a více, až nakonec dosáhne při úplňku své hranice, kde dosahuje svých největších výšin.
Po úplňku však zase měsíc začne ubývat. Uživatel naopak slábne a slábne a cítí se čím dál tím hůře. Funguje to i dost na jeho psychiku a nálady. Nejvíce to však pociťuje fyzicky. Když takhle přichází každým dnem o energii, má to dost velké následky. Po většinou 3 dny před novem je na tom už docela špatně. Umí využít jen skoro minimální schopnosti měsíční síly a občas i to ne. Spíše vždy z vypětím sil.
Nejvíce to však pociťuje, když nastává nov. V tu dobu je uživatel naprosto bez braný. Vypadá to spíše jako by dostal nějaké závažné onemocnění, než jenom to, že to způsobil úbytek jeho síly. Nedokáže se skoro ani postavit a když ano, jen stěží může chodit. Jeho smysli jsou dosti... mimo, jak se říká a všeobecně je na tom zdravotně špatně. Přináší to třeba třesy těla, velmi vysokou horečku, špatné dýchání, střídání tepla a zimy, někdy kašel, bolesti kostí, svalů a kompletně těla, ale i hlavy a podobně. Zkrátka to vypadá jako by umíral a dalo by se říct, že se tak i sám cítí.
Nedá se s tím však nic dělat, nanejvýš to potlačit nějakými léky, aby to mohl prospat. Je to však nedoporučený způsob, protože je tu velká možnost, že by to nemuselo jeho tělo zpracovat nebo by si mohl něco udělat.
Je spíše vhodné ho držet někde na čerstvém vzduchu, ale tam, kde není možnost něco špatného chytit, protože i imunitním systémem to dost otřese. Musí se jednoduše počkat, než se zase jeho stav začne zlepšovat...
Většinou hlavní riziko přejde asi po dalších 2 nebo 3 dnech. To už není takový risk a je spíše minimální pravděpodobnost, že by se mu mohlo jen tak snadno něco stát. I když je třeba stále slabý a dosti... dezorientovaný... už by nemělo být riziko větších problémů, které by ho mohli trvale poškodit.

-Charakter-

________________________________________________________________________

Můj charakter? Ach... velmi složité téma, do kterého se raději nepletu ani já. No, dá se říct, že se vlastně ani já sám v sobě nevyznám a vlastně, jen málo kdo to dokáže.
Když si to tak vezmu, většinu jsem napsal do životopisu, ale nebylo by špatné to nějak shrnout.

Jak už jsem tedy psal, díky tomu, co se stalo, byl jsem dost.. uzavřený a samotář. Takový malý snílek, který měl, až moc bujnou fantazii, ale jen málokdy si ji někde vybíjel. Po většinu času jsem totiž nevěděl ani jak, ale všechno postupně přicházelo a zase odcházelo. Byl jsem ten, co se snažil problémy druhých přijímat a pomáhat jim je řešit, ale svými ji přitom nezatěžovat. Nemělo to cenu... Měli jich už tak dost, tak proč ještě další? Je pravda, že někdy se mi to moc nevedlo, protože byli lidé, kteří ze mě vymámili skoro vše. Vždy jsem však chtěl najít nějakou únikovou cestu, kterou bych to obkecal, ale... jak víme, nejhorší je matčin syndrom. Ten v poslední době má na můj vkus, až moc lidí. Zkrátka tě skrz na skrz prokouknou a vymámí s tebe pravdu za každou cenu a přitom se nenechají obalamutit nějakou lží...
Navíc jsem zjistil takovou nemilou věc a to je ta, že když je mi někdo dost blízký, tak i když jsem ukecaný a docela dobrý v lhaní, nějak se zadrhnu a je to v háji. Ještě, když jsem k tomu snadno ukecatelný. Řeknu sice ne, ale moje ne, je jako možná. Stačí chvilinku do mě jít a kývnu vám na cokoliv.
Samozřejmě, co je opravdu proti mým zásadám, jako jsou třeba různé omamné látky nebo třeba něco dost zlého, nelegálního, nezákoného, to se mnou nepohne ani stádu koní, ale zkrátka v těch normálnějších věcech. Však jistě víte, jak to myslím...
Pořád ve mě však je ten pud vlka samotáře a ten se jen tak nepřebije.
Naopak však dokážu být i společenský a dost akční a živý. Umím brát vše z humorem a být optimistický, ale i realistický. Sarkasmus a ironie je taky moje, ale v přiměřené míře. Ale hlavní, co zbožňuji, jsou dvojsmysly a nebo psychologické hádky. V tom mě nikdo neukecá xD
Jak jsem už navíc několikrát psal, tak jsem dost ukecaný a tu pusu taky chvíli nezavřu, takže pokud si na to nezvyknete, máte smůlu xD
Naopak však umím být i velice tichý a ne moc výřečný, protože někdy to zkrátka není ono. Mám rád tedy i svůj vlastní klid a není nad procházkami v přírodě nebo měsíční obloze...
K tomu všemu ještě patří dosti výbušná postava, pokud se jedná o mojí minulost a rodinu. To pak neznám bratra. Takovýho mě potkat je pak postrach.
Ale když to jde být i výbušný, tak také klidný a někdy až překvapivě, i když to nejde do sebe.
Je to dost divné. Mám zkrátka více povah dohromady a jsem všelijaký. Od každého mám něco. Jsem jako 2 andělé - Bílý - přátelský, milý, rád pomůže, optimismus, společnost, atd. - naopak však - Černý - Hnusný, protivný, zlý, sadistický, pesimismus, nespolečenství atd. - je to zkrátka tak i tak. Dvě strany obrácené mince. Nikdy není jisté, jak se zachovám, ale pokud si udržuji ten svůj face, kterým dávám najevo přátelství a nabídku pomoci, nikdy se ostatní části nedostanou na povrch. Jen mě nesmíte naštvat...

P.S. Nebyl jsem si jistý jestli stupidita se počítá za vlastnost, ale pro jistotu to sem dávám, protože... všichni jste divný, jen já jsem letadlo! Jooo... mouuuuglííííí..... Yes!!! xDDDDDD

-Jak jsem se dostal na vzducholoď-

________________________________________________________________________

Vše se odvíjelo od toho, jak můj život dále pokračoval. I když jsem měl, dá se říci, relativně klid, nebylo to vždy ideální. Existovali lidé, kteří se v tom dost rádi rýpali, hlavně potom, co mého otce zase propustili.
I když měl docela dlouhý trest, pustili ho po 6 letech za dobré chování. Vypadalo to, že se změnil a že mu to dalo lekci a měl by být v pohodě.
Začali jsme se s ním bavit a někdy se i potkávali. Dělali jsem jako, že se nic nestalo, i když už v té době měla mamka dávno jiného muže. Nebo spíše přítele, který s námi žil. Bylo jasné, že když se jí už 2 manželství nevyvedla, tak se nebude hrnout do třetího. Raději to nechal tak a zdá se, že když se nikdy nevzali, smůla se jí pustila tady tento by nám konečně mohl zůstat...
Navíc mezi nim a mým otcem nebyla žádná rivalita, takže se dalo říct, že se štěstí obrátilo konečně na naší stranu.
Jak já byl hloupý. I když jsem už tolikrát narazil, zase jsem na to skončil a bláhově si myslel, že to všechno bude dobré. Nebylo...
Jednou byl kriminálníkem a vždycky jim zůstane....
Hned jak byla možnost, znova začal provádět obvyklé činnosti, co dělával a dával o sobě patřičně znát. Absolutně ho nezajímalo, že mě tím můj život znovu pokazí, když už byl relativně v pořádku. Absolutně tento fakt ignoroval a bral mě jako vzduch...
Zase ho zavřeli... na 1 rok... pak hned jak vyšel, tak o měsíc později na další rok a půl až dva. Zkrátka... nemohl si dát pokoj... nemohl...
Samozřejmě, že moji takzvaní "kamarádi" (I když ne všichni) a ostatní, se toho zase chytli a zdálo se mi, jako bych prožíval deja´vú.
Nebylo to sice tak hrozné jako předtím - Byl jsem starší, děcka některé byli rozumnější- nic však na tom neměnilo, že ne všichni, byli takový...

Vše se vyvrcholilo jedním činem, když se můj otec dostal ven. Jelikož neplatil to, co měl, mamka ho dala k soudu a oni ho začali uhánět.
Samozřejmě nám tím začal vyhrožovat, snažil se nás zastrašit a zase se pustil do toho, co mu šlo nejlépe - být tou hnusnou špínou, která se z něj stala.
Nedal si pokoje a nedal a náš život ve strachu se přenesl, teď už na další mladší sourozence, které mamka měla se svým přítelem.
Já se o ně naopak strachoval čím dál tím víc a víc a také jsem byli více vzteklý. Když někdy měla mamka zůstat doma sama, já jsem raději zůstal s ní, i když jsem měl školu, protože jsem se dost bál, aby ji někdo něco neudělal. Zase se to všechno vrátilo...
Všechny vzpomínky, co jsem tak zatlačoval, co jsem se jich chtěl zbavit... nedokázal jsem to. Všechno se mi to v hlavě nově otevřelo jako špatně zahojená rána a dost bolela!
Mezitím, co však uháněl nás, se nezapomněl věnovat své obvyklé činnosti - kriminalitě!
Musel se přeci nějak zabavit a trochu si třeba i přivydělat, že?
No a to byl právě ten problém, který však měl změnit můj život od základů, ještě jednou...
Jako svou oběť si totiž vybral matku, jednoho z mého spolužáků. Býval to můj dobrý přítel, ale tato událost nás naprosto rozdělila...
Ze začátku to vypadalo, že to bude v pohodě, ale postupně se ukázalo, že se chce místo na otci, pomstit na mě. Na něj totiž nemohl a já jsem byl ideální oběť.
Věděl toho o mě dost, aby my mohl znepříjemnit dosti život a moc dobře také věděl, že z mou reputací, mu to nikdo zazlívat nebude a ještě mu dost lidí pomůže...
Věřil jsem nesprávnému člověku...

Jednoho dne jsem se zrovna vracel domů ze školy. Když z ní vyjdu, musím projít menším parčíkem a tím se dostanu, až na parkoviště, za kterým je obchod a hned za ním autobusoví zastávka.
Není to nijak dlouhá cesta a docela si ji vždy užívám. Opravdu jsem však nečekal, kdo na mě bude číhat...
Tomu zmetkovi totiž nestačilo to, že mě ničí psychicky a kompletně mě ničí i moje další fungování v tomto prostředí, chtěl se pomstít i jinak a to tím, že si pěkně svou zlost na mě vybije... To se také stalo...
Když jsem prošel takovou zarostlejší částí a dostal se na takový větší plác, který spíše připomíná louky a moc tam nejde vidět, vyběhla na mě ta jeho parta a on hned za nimi a čekal, až mě trochu specifikují.
Buď měli v ruce nějaký klacek, tyčku a nebo tam měl myslím jeden i boxera. Mohli to však být jen prstýnky. Věřte, v tu chvíli my to bylo dosti ukradený...
Jelikož jsem to nečekal, tak jsem nestihl ani nijak zareagovat. Okamžitě mě sundali k zemi a to dost bolestivým způsobem. Dostal jsem totiž jednu dobře mířenou ránu pod kolena jedním z tyček. Neměl jsem ani zatnutý svaly, takže nebyla šance, abych se udržel na nohách.
Pak už to samozřejmě bylo snadný. Stačilo jen bouchat, mlátit, kopat, cokoliv jen šlo. Připomnělo mě to výprasky otce. Také mu bylo jedno, kam mě zasáhne. Jim očividně také.
Po chvíli jsem byl jako bych projel mlýnkem na maso. Hlavu jsem měl rozbitou, obličej dokopaný, takže jsem po něm měl všude krev, která se hrnula hlavně z nosu a puse.
Bylo mi strašně špatně, jak mě dokopali do břicha. Nevynechali však ani hrudník a záda, takže se mě dost blbě dýchalo a navíc jsem se dusil vlastní krví.
Ruky také nevypadali nijak extra, protože jsem se s nimi bránil. Jedna byla myslím i zlomená a pár žeber také.
Nejlépe byli na tom asi nohy, kterých si všímali asi nejméně.
Zdálo se však, že nemají v plánu přestat, až do té doby, dokud mě snad neumlátí k smrti. Na chvíli jsem asi ztratil i vědomí, protože jsem měl takový výpadek, ale byl jsem úplně mimo sebe, takže jsem to nijak nedokázal posoudit. Myslel jsem zkrátka, že je to můj konec...
Když v tom se silně rozvířil vzduch jako kdyby nastala nějaká silná bouře. Uslyšel jsem nějaký podivný zvuk jako by se točila ohromná vrtule. Navíc to svištění....
Ani jsem si tím překvapení neuvědomil, že všichni utekli a já tam zůstal úplně sám.
Uviděl jsem ještě nějaká velmi jasná světla, která mě naprosto oslnila, protože takhle v pozdějších hodinách se už stmívalo.
Poslední, co jsem stihl zaregistrovat, byl jakoby obraz nějaké obrovské vzducholodi. Nedalo se to brát, ale moc realisticky a navíc, v tu chvíli jsem ztratil vědomí a ponořil se zase do té mrazivé temnoty bezesného spánku...

Teď přebývá na palubě vzducholodě Destiny. Ještě stále se potom napadení neprobudil, protože na tom nebyl nejlépe...
Až se tak stane, myslím, že ho čeká veliké překvapení...