Kajuta Neige

Když vejdete do této kajuty, první na co vám padne pohled je široký masivní stůl, který stojí přímo naproti dveřím. Na něm je místo pro všechny knihy, nákresy a věci, na kterých Neigo pracuje, nebo se je učí. Napravo od stolu natěsnaná v rohu se nachází obyčejná postel pro jednoho. Na ní leží peřina v duhovém povlaku a speciální zdravotní polštář, jehož vlastnosti, co se kvalitního spánku týče jsou nepopiratelné. Na druhé straně od stolu se nachází malá knihovna s pár svazky, které jsou pro Neige důležité. Nachází se mezi nimi i některé věci týkající se eurytmie - což je umění, které člověk "newaldorfského typu" bude asi jen stěží znát. Hned vedle vstupních dveří se nacházejí dveře druhé vedoucí do koupelny, kde je pohodlná a, narozdíl od postele, opravdu velká vana, záchod a umyvadlo. Celá místnost má bílé stěny, na kterých se čas od času objevuje nějaká malůvka, nebo nákres tužkou. Několik lampiček s nastavitelnými krky a úrovní osvětlení stojících na stole, zajišťují dokonalé nasvícení věcí, které se na něm nachází, přesně podle aktuálních potřeb. Jinak se v místnosti nachází jedna centrální lampa, která vydává tlumená osvětlení, které neunavuje oči. Kromě toho je ještě jedna menší lampička u postele, pro noční čtení. V pokoji jsou tři malá kulatá okénka, kterými lze pozorovat vesmír, či případně jiný výhled za oknem. Podlaha v pokoji je celá dřevěná, vyrobená z nalakovaných dřevěných prken.

Došla jsem do své kajuty. Narazila jsem na ní během hledání společenské místnosti, kde by mělo být vyvěšené, kde se nachází a poznala jí podle cedulky na dveřích s mým jménem.
Podivné, napadalo mě a moje myšlenkové pochody mě dál nutili přemýšlet nad tím, zda by jsem našla společenskou místnost, kdyby jsem se snažila najít svou kajutu. Na této lodi se přeci děli neuvěřitelné věci. Jenže já byla odhodlaná jim všem přijít na kloub. Nějak to přece fungovat muselo! Ikdyby to třeba byli čáry, ty přece taky musí nějak fungovat. Teď jsem ale měla k řešení jiné věci. Tak především jsem byla neskutečně zvědavá, jak to vypadá uvnitř mého pokoje. Opatrně jsem vzala za kliku napůl čekajíc, že bude zamčeno a pootevřela dveře, které potichu zavrzali. Když jsem uviděla dovnitř, pusa se mi automaticky otevřela dokořán. Tohle bylo přesně to, co jsem vždycky chtěla! Nádhera.
Praktičnost a jednoduchost spolu s pár barevnými prvky, hlavně v podobě povlaku peřiny, ale i jemné kresby tužkou, které se táhli po stěnách. Vešla jsem dovnitř a začala si vše důkladně prohlížet. Když jsem došla k jedné z kresbiček, překvapením jsem téměř vyjekla. Vypadala úplně totožně s jednou, kterou jsem nakreslila ještě na Zemi. Začala jsem studovat i ostatní a s překvapením jsem zjistila, že je všechny moc dobře znám, včetně nákresů, neboť jsem byla jejich tvůrcem. Nebo jsem si to alespoň do nedávna myslela. Když jsem se dostatečně probrala z fascinace všemi těmi věcmi na stěnách, přesunula jsem svou pozornost i k ostatním prvkům pokoje. Všechno, jako by bylo dokonalé, nic nezklamalo. A tak jsem si šla koupelnu brzy ozkoušet v praxi. Po vydatné sprše - neboť jsem se bála, že ve vaně bych usnula, jsem se šla natáhnout do peřin. Na dotek byli přesně tak jemné, jak jsem od nich čekala.
Dokonalé, blaženě jsem se usmála a obrátila jsem se na bok směrem ke stěně, kde se přímo v úrovni mé hlavy nacházelo jedno z okének, jenž mi dopřávali výhled na vesmír. S výhledem na spousty hvězd v něm a se spokojeným úsměvem, jsem se postupně nechávala unášet spánkem do jeho říše přemýšlíc, jaké objevi mě tu ještě čekají.

Když jsem ráno rozespale odlepila oči od sebe, zjistila jsem, že se můj pohled upírá do širého vesmíru.
Huh?!
Trvalo mi pěknou chvíli, než mi došlo, kde že to vlastně jsem. Pomalu jsem se posadila a rozhlédla po potemnělé kajutě.
No, řekla bych že zbudit se ve snu nejde, takže je to skutečně skutečnost? Haluz...
Promnula jsem si oči a opatrně spustila nohy z postele. Chvíli jsem tam jen tak seděla.
Na druhou stranu, je tu tolik věcí, které ještě nechápu. Zdá se, že tahle loď je jimi přímo naditá.
Zývla jsem a vydala se do koupelny. Po raní hygieně jsem došla k závěru, že se mi tu vlastně líbí. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, co asi dělá má rodina na Zemi, ale rychle jsem ty myšlenky zase zahnala.
Nesmím na ně myslet. Ta holka, eM, říkala, že se nejspíš nejde vrátit.
Potřásla jsem hlavou a rozespalým krokem vyrazila z pokoje směrem do jídelny pro svůj první čaj tohoto dne.
(přesun)

Došla jsem do kajuty a všechny deníky s těžkým zaduněním položila na stůl. Byl skutečně prostorný a zabíral v pokoji vlastně největší místo. Po jeho jedné straně se nacházeli jakési šuplíky, do kterých jsem se, kupodivu při mé zvědavosti ještě nepodívala. Posadila jsem se za stůl a ruka přejela po struktuře dřeva. Najednou mě opustila všechna chuť spát. Chtěla jsem se do něčeho dát. Začít tvořit, nebo prostě něco dělat. Ne jen tak nečinně sedět. Rosvítila jsem lampičku přímo nad stolem a přitáhla si k sobě deník, který ležel na vrchu. Začala jsem ho pomalu prolistovávat. Dívala jsem se hlavně na obrázky a na nákresy. Leonardo da Vinci. To byl skutečně výjímečný člověk. Teprve když si člověk prohlížel jeho poznámky, tak si to plně uvědomoval. Na jedné straně se nacházela studie vývoje lidského plodu, spolu s návrhem na nový obraz, který se dělil o místo s jakým si náčrtkem nejnovějšího stroje, který Leonardo vymyslel. V originále se okolo obrázků ještě nacházelo spoustu poznámek v italštině - pochopitelně vyvedených v jeho zrcadlovém písmu, ale vzhledem k tomu, že tohle originál nebyl, mohla jsem si to normálně číst. Ikdyž, kdo mohl vědět, jak to skutečně je? Když jsem se včera bez problémů bavila s Norkou, proč by tahle kniha nemohla být vyvedená v originále? To byla jedna z dalších věcí, kterým jsem chtěla přijít na kloub - jak je to tady s jazyky?
Tou otázkou jsem se ale teď nezabývala, protože jsem byla plně zaměstnaná prohlížením Leonardových deníků. Po chvíli jsem objevila něco, co mě zaujalo.
Báječné! Na Zemi by to sice nefungovalo, ale tady...
Začala jsem přemýšlet, kde bych sehnala nějaký materiál a rozhlížela se při tom po pokoji. Nakonec mi pohled padnul na ony šuplíky u stolu.
Za zkoušku nic nedám!
Sehnula jsem se a jeden otevřela. Zůstala jsem u vytržení. Byly tam snad všechny druhy materiálu a nástrojů! Člověk by skoro řekl, že je tam to, na co jsem si právě vzpoměla. Málem jsem podlehla pokušení otevřít i další tři šuplíky, které se nacházeli pod tím prvním, ale nakonec vyhrála touha dát se ted hned do práce. Vytahala jsem všechen materiál, který jsem potřebovala a soustředěně se do toho pustila. Ve skutečnosti jsem vyráběla jenom malý model, ale stejně jsem musela být pečlivá. Kdybych něco zkazila, nefungovalo by to.

Ani jsem si neuvědomovala, jak dlouho jsem na tom pracovala. Nejspíš už uplynulo pěkných pár hodin a já se kupodivu na to, jak jsem se cítila před tím ospalá, vůbec necítila na to jít spát. Zato jsem začínala mít hlad. A stále to nebylo hotové. Okolo mě se momentálně válela hromada nákresů, tentokrát již, mých, protože chtěla-li jsem, aby to bylo aspoň trochu fungovalo i v této trpasličí podobě, musela jsem dovnitř zabudovat vlastní mechanizmus. Tedy, vlastní, samozřejmě že byl inspirovaný všemi těmi přístroji co jsem za život rozebrala, především mechanickými hračkami, které jsem rozebírala jako malá. Bylo na tom ještě co dodělávat, ale žaludek se začal ozývat čím dál výrazněji a s patřičnou razancí.
Bože, to je otrava, ani vlastní tělo pro mě nemá pochopení.
Vzala jsem svůj malý model do ruky, kam se akorát tak vešel a pod druhou chytila pár nejdůležitějších nákresů, které jsem před tím srolovala. Po kapsách se mi pak vyskytovalo několik šroubováčků, šroubků, klínků, ozubených koleček a všeobecně prostě všeho, co nebylo moc objemné a mohla bych to potřebovat. S pohledem stále upřeným na model ve svých rukou, který jsem si natáčela ze všech stran jsem vyrazila do jídelny. byla jsem do toho tak zabraná, že bych nejspíš byla i schopná do něčeho nabourat.
(přesun)

Skoro celý týden jsem byla zavřená v kajutě. Občas jsem se sice chodila najíst, ale dění na lodi mě více méně míjelo, stejně jako lidé, které jsem potkávala na chodbách. Dělala jsem na pár věcech. Po mém stole se momentálně válely spousty nákresů, jejich počet by se dal odhadnout na něco okolo tří stovek. Vlastně jsem ani nevěděla, proč to přesně dělám. Dostala jsem se někam, kde nic nefungovalo tak jak mělo a co hůř, nedokázala jsem zjistit, jak přesně to funguje. A tak jsem se chytila toho, co jsem znala a všechno ostatní jsem se rozhodla vytěsnit. Už zase jsem byla zavřená ve svém pokoji, jako na zemi. Už zase s nosem zabořeným v nákresech obklopená šroubky, matičkami, nástroji a součástkami. Stále jsem ale nevěděla co přesně chci dělat. Po pár dnech mi začala dávat Destiny najevo, že bych se sebou měla něco dělat. Tak třeba mi na celý jeden den zmizeli dveře do koupelny a kdykoliv jsem do ní potřebovala, musela jsem na společné umývány. Po jednom dni se dveře znovu objevili, ale byla jsem už tak navyklá chodit jinam, že v podstatě ztratili svůj smysl. Nakonec jsem se rozhodla předělat své hodinky. Tady mi stejně nebyli k ničemu, den a noc se tu nedal rozlišit a stejně jsem spala, jak jsem zrovna měla chuť - občas s hlavou zabořenou v papírech. A tak jsem se dala do vyrábění velmi titěrného sebeobraného zařízení. Nebyla to zrovna nějaká ultra účiná zbraň a díky její velikosti to celé byla více méně titěrná práce se zvětšovacím sklem, ale po dvou dnech jsem mohla spokojeně konstatovat, že je to hotové. Spokojeně jsem si připla něco, co na venek vypadalo jako otvírací hodinky, na ruku.
Konečně, konečně něco mého, žádné poupravené stroje velkých vynálezců, ale něco, co jsem vymyslela sama.
Nebylo to bůh ví jak světoborné, ale bylo to moje. Spokojeně jsem se zadívala na ruku a ... o dvě minuty později na židli usnula spánkem spravedlivých.
Vzbudila jsem se o bůh ví kolik hodin později v bůh ví jaké části dne. Vzhledem k tomu, že jsem neměla hodinky se to dalo těžko určit. Zamžourala jsem na náčrty na stole, ale nežli mi stačil pořádně nastartovat mozek, ozval se velmi razantně žaludek, který se hlásil o svůj příděl pozornosti a jídla. Zazývala jsem a pomalu vstala. Pak jsem se vydala do jídelny.
(přesun)
/mě i mému alter egu ve hře už bylo blbé kopírovat Leonarda a tak jsem se sem rozhodla dát něco ze svých návrhů. Mechanismus by šel naprosto bez problémů sestrojit i v reálném světě - brzy dodám náčrty, až vymyslím, jak je dostat do počítače /

Pomalu jsem došla dovnitř a zavřela jsem za sebou dveře. Protáhla jsem se a zývla. Pohledem jsem zabloudila ke stolu, který pokrývali papíry s nákresy.
Ne, dneska ne.
Pomyslela jsem si pro sebe a ztěžka dosedla na postel. Byl to velmi zajímavý den, ale já byla utahaná, jako bych nespala dny dva. Trvalo mi hodnou chvíli přesvědčit své tělo, aby se převléklo do pyžama. Pak jsem se jenom sesunula na postel a s pohledem upřeným ven do vesmíru z kruhového okýnka, jak jsem byla zvyklá jsem usnula. Sny jsem tentokrát měla opravdu zmatené a plné otázek.

Když jsem se vzbudila, zjistila jsem, že se můj pohled ještě stále upírá do hvězdných dálek. Pomalu jsem se posadila a zývla. Měla jsem pocit, že jsem zase prospala bůh ví jakou dobu.
Asi bych s těmi rytmy vážně měla něco dělat, prolétlo mi hlavou. Opatrně jsem vstala a oblékla se. K rychlému opláchnutí jsem tentokrát použila vlastní koupelnu. Když jsem z ní vyšla, rozhlédla jsem se po pokoji. Měla jsem naléhavý pocit, že by jsem si měla vzít něco sebou, který jsem nakonec zapudila šroubovákem v kapse a poznámkovým blokem s tužkou v ruce.
Vzhůru na maté!
O malou chvíli později za mnou zapadli dveře.
(přesun)

Objevila jsem se tady a zadívala se na stůl plný nákresů. Mezi nimi, přibližně uprostřed byl postavený model da Vinciho létajícího stroje.
Tak fajn, krasavče, nastal tvůj čas, půjdeš se mnou, pousmála jsem se a došla ke stolu, na který jsem odložila Olafovi nákresy a na oplátku si vzala model. Důkladně jsem si ho prohlédla a došla k závěru, že je v pořádku.
Super, kývla jsem spokojeně hlavou a ještě jednou se rozhlédla po mé útulné kajutě.
Hned jsem zpátky. Jenom tady toho krasavce, vyvěsím na palubu, pomyslela jsem si mírně sarkasticky a zamířila zase pryč.
(přesun)

Konečně jsem se dostala do postele, do které jsem zapadla, jako by mi všechny svaly vypověděli službu. Krásný výhled na vesmírné hvězdo kupy jsem tentokrát ani nevnímala, protože jsem v podstatě hned v zápětí s tím, jak jsem dopadla do postele usnula. Bylo pochopitelné, že jsem byla unavená, ale že bych byla tak unavená bylo proti vší logice. Ta si ale naštěstí také vzala dovolenou již v umývárně a tak mi nic nebránilo v rychlém a nerušeném "vytuhnutí".

Ráno jsem se probudila s množstvím nových nápadů, ale také nových otázek v hlavě.
Samozřejmě, že jsem to vzala ze špatného konce! Musím na to jít jinak. Prostě po svém.
Chvíli jsem se přehrabovala v jednom ze šuplíků stolu, načež jsem z něj vylovila poznámkový blok a tužku. Chvíli jsem nepřítomně ohryzávala její konec, pak jsem se ale dala do psaní a také do črtání. Nejspíš ovliněná nedávným usilovným studováním Leonarda jsem používala jeho zrcadlové písmo. Nepřítomně jsem otevřela dveře a vyrazila jsem sama ani nevěda kam.
(přesun)

Pomalu jsem došla do své kajuty a Olafovi schémata, nárysy, návody a bůh ví, co ještě jsem pečlivě položila na stůl, který pokrývala vrstva mých vlastních nákresů. Sedla jsem si na postel a zadívala se na stěnu. V jídelně se mi chtělo spát, ale teď ze mě ospalost tak nějak opadla. Pozorovala jsem bílou stěnu a přemýšlela nad nesmrtelností brouka pytlíka a nad spoustou dalších věcí. Po chvíli jsem se nadšeně zvedla.
Co není může být!
Řešení bylo v mých vlastních slovech. Ano, to byl přesně můj styl. Nemáš zásuvku? Udělej si sám. Pousmála jsem se a rychle čapla všechny ty Olafovi papíry pod paždí.
Mise "dostat Olafa z deprese" může začít.
O malou chvíli později na chodbě zůstala už jen ozvěna mých kroků.
(přesun)

Ke kajutě jsem skutečně dojít zvádla. Nevěděla jsem, co bych dělala, kdyby ne, zato se mi skutečně ulevilo, že ano. Mírně jsem si oddechla a otevřela dveře dovnitř. Něco tak důvěrně známého, jako moje kajuta mi dodávalo pocit klidu. Tady jsem prostě věděla, na čem jsem. A byla stejná, jakou jsem si jí pamatovala. Posadila jsem se na postel a chvíli pozorovala kresbičky po zdech. Pak jsem zavřela oči a pomalu se položila na znak na postel. Stálo mě potom mnoho přemnlouvání, zvednout se a převlét do pyžama. Pak už jsem jen zapadla do postele a schoulila se do klubíčka. Tentokrát jsem neusínala pozorujíc hvězdy. Jediné, co jsem vnímala byl tlukot mého vlastního srdce a pocit bezpečí, který mi spolu s útulnou kajutou poskytoval.
Zítra se to určitě všechno vyřeší.

Když jsem se probudila, zjistila jsem, že se koukám do stropu. Pomalu jsem se posadila.
Huh.
Z nějakého důvodu jsem si připadala, jako po pořádné párty. Chvíli jsem přemýšlela, co jsem včera dělala, ale pak mi došlo, že část toho stále nevím. Promnula jsem si čelo.
Fajn. Spánek nezabral. Asi je potřeba zkusit to kafe. A jestli nepomůže ani to, půjdu pro radu k někomu jinému, než k Olafovi.
Spustila jsem nohy z postele a o pár chvil později už jsem oblečená mířila směr jídelna.
(přesun)

Pomalu jsem s opravdu dobrou náladou došla do kajuty. Ani jsem si neuvědomovala, že se usmívám jak měsíček na hnoji, ale bylo to tak. Sice se mi nepodařilo vzpomenout si na tu část včerejška, která zmizela kdesi v černé díře, ale najednou mi to nepřipadalo téměř vůbec důležité. Cítila jsem se prostě fajn a zdaleka za to nemohlo jenom to černé kafe. Rozsvítila jsem v kajutě, nevydržela to a začala si pískat nějakou písničku, zatím co jsem se převlékala do pyžama. Když byla činost dokonána, natáhla jsem se spokojeně do postele. Můj pohled se tentokrát upíral k bílému stropu, zatím co na něj můj mozek začal promítat mé představi. Brzy začalo stále víc přibývat představ a ubývat stropu. Až jsem nakonec při jednom mrknutí nechala oči zavřené a plně jsem se jimi nechala unést.

Vzbudila jsem se krásně odpočatá a plná energie. Vstala jsem z postele a hned s úsměvem zamířila směr moje normální oblečení. Když jsem se převlékla, ihned jsem zamířila ke stolu a vytáhla čistý papír. Spánek byl tentokrát skutečně inspirativní. Teď už jen stačilo dát to na papír. Pustila jsem se do toho a moje tužka začala tancovat po papíře.

Po pár hodinách jsem se unaveně zvedla od stolu. Bylo to hotové. Konečně jsem s tím byla spokojená. Ještě jednou jsem spokojeně přehlédla svoje dílo a pak jsem ho srolovala do trubičky, s níž v podpaždí jsem zamířila kamsi do neznáma.
(přesun)